Na pandury si bylo třeba dát vždycky pozor. To věděla už Marie Terezie, která tyto nepravidelné jednotky odvážných hrdlořezů s úspěchem využívala ve své armádě. Snažila se je ale mít pořádně pod kontrolou. O tom by mohl vyprávět jejich velitel, legendární baron Trenck, který jí začal poněkud přerůstat přes hlavu. Na pandury se nevzpomínalo v dobrém ani v českých městech a vesnicích, protože příliš nerozlišovali, zda jsou na vlastním, nebo nepřátelském území. Zkrátka šlo jim hlavně o vlastní prospěch, čest či povinnost vůči státu stála poněkud stranou.
Není tedy divu, že po novodobém vpádu plechových pandurů nastal v české kotlině takový rozruch. Ono zahrávat si s nimi je nebezpečné, zvláště jde-li o kořist. A ne malou – počítá se v řádu miliard. Povídá se, že se s nimi namočili i úctyhodní politici, jimž přeci šlo vždy jen o blaho celé země. Ale nebojme se, ti se určitě nepřiznají. A sami páni od pandurů tvrdí, že šlo jen o takový hospodský žert. A tak zbude nakonec jen trapná otázka, proč u nás pandur stojí třikrát více než jinde. Ale my holt musíme mít všechno extra.
Kdyby snad na těch zkazkách o dělení pandurské kořisti bylo něco pravdy, buďme shovívaví. Peníze nepochybně půjdou na bohulibé věci, třeba na obří cedule, na nichž se slibuje, že na tom budeme ještě lépe a radostněji. Přeci bychom nechtěli, aby dnešní velitele pandurů a jejich kumpány stihl osud barona Trencka. Toho Marie Terezie nechala na doživotí zavřít na Špilberku.
