Chvála obstrukce

Tak se nám objevilo nové sprosté slovo – obstrukce. Přitom ale patří k tradiční výbavě české politické kultury, a to od samých počátků parlamentarismu.

Vzpomeňme jen na Staročechy, kteří prosazovali své státoprávní myšlenky odhodlanou neúčastí na říšské radě a zemském sněmu. Jejich mladočeští nástupci ještě přitvrdili a jednání parlamentu blokovali zpěvem lidových písniček, třískáním kuchyňských pokliček a rozbíjením poslaneckých lavic. Pověstná je tříska ze stolku poslance Eduarda Grégra, na niž vepsal slova: „Toto jest můj parlamentní nástroj.“ Nemá příliš cenu diskutovat, zda je obstrukce oprávněným nástrojem parlamentního boje, či ne. Až budeme národem filozofů, bude i parlament místem ducha povznášejících disputací. Obstrukce je někdy jediným nástrojem, jak menšina (a někdy je to menšina jen několika hlasů) může zastavit hlasovací válec většiny a donutit ho k naslouchání. To je v současnosti živé, zvláště když tmelem této většiny je populistické uplácení voličstva předvolebními dárečky. Tato levičácká štědrost má asi takovou logiku, jako kdybych svým dětem vykradl kasičky a za jejich peníze jim koupil bonbóny, aby mě více milovaly. Dostávám se tedy k samotné obhajobě obstrukce. Důležité je uvědomit si, proč k ní politici sáhli. V tomto případě je to ochrana nás všech před hlubším zaseknutím sekyry dluhu, který jednou prostě budeme muset splatit. A pokud se podaří těch zhruba dvacet miliard zachránit, pak chvála obstrukci.