Místo nedělní siesty odvoz na JIPku

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Ranní vstávání se v neděli ani vstáváním nazvat nedalo. Protože jsem od sobotního večera měl pocit, že mi někdo přivřel kyslík a já tak nemůžu dýchat, nedal jsem spánku ani minutu. Za léta nekončících večírků jsem se se situací, kdy prostě na spaní nebyl prostor nepotkal poprvé, takže jsem nepřikládal takovou váhu únavě ani prazvláštnímu pocitu, který jsem měl. Jediné, co jsem zatím neznal byl ten pocit, že se prostě nemůžu nadechnout do té míry, jak jsem zvyklý. Doufal jsem, že mi pomůže, když si lehnu. V ten moment jsem ale zažil pocit vězně procházející waterboardingem a s klidem na duši můžu uznat, že bych přiznal cokoliv na světě, i kdyby to nebyla pravda. Stoprocentně bych i potvrdil, že jsem nejvěrnějším fanouškem klubu sídlícího ve Vršovicích a „pyšnícího“ se sešitými dresy. Představa, že tohle někdy řeknu je pro mě pekelná. Stejný je ale pocit, když se nemůžete nadechnout. Nemůžete vykonat jednu z každodenních samozřejmostí. Tak obyčejnou, že si málokdy uvědomíme, jak je podstatná.

Každopádně já jsem si to byl nedobrovolně nucen uvědomit právě v nedělní ráno. O něm zpívá Pavel Bobek, jak by chtěl být v chodníku kvádrem žulovým. Já bych byl radši normálně zdravotně vybaveným a připraveným celý den brblat, že mám před sebou další pracovní týden. Na tohle jsem však neměl ani myšlenku. Jako klasický samolékař jsem pomocí Google zjistil zhruba dvacet diagnóz, co mi může být. Posléze jsem se snažil za pomoci internetu zjistit i léčbu, která by nevyžadovala návštěvu lékařského zařízení. Bohužel na netu nemá stránky žádný vševědoucí šaman, který by mi brilantně popsal, co mě trápí a zároveň, jak proti tomu postupovat. Z odstupem času, zaplaťpánbůh za to. Poslední možností se pro mě stala sociální síť, jak se teď honosně říká. Já zkrátka použil Facebook s prosbou, jestli někdo z mých „přátel“ netuší o lékaři, který se zabývá chorobami plic. Ačkoliv lékařsky neškolen, dokázal jsem částečně identifikovat zdroj svých dýchacích problémů. Dostal jsem rady různé. Od jedné opravdu kvalitní s odkazem na reálného lékaře až po takovou, podle které jsem měl na zdravotní problém zapomenout a radši celou situaci přepít nejednou sklenkou dobrého alkoholu. Když se teď ohlédnu zpátky, bylo by to řešení, ale tenhle text už by asi nikdo nikdy nenapsal. Neříkám, že by čtenářská obec přišla o nadčasovou záležitost úrovně Karla Čapka, ale mě by možná zamrzelo, že už jsem nic nestvořil.

Suma sumárum, lehká sprška, abych nebyl za čerta, kdyby mě z pohotovosti náhodou chtěli poslat do nemocnice a hurá do nejbližší budovy s červeným křížem na domovním štítě. S představou, že dostanu všenapravující prášek a po cestě domů mi bude do skoku a hlavně do dechu jsem otevřel dveře pohotovosti. Další vývoj v poklidném nedělním popoledni nabral rychlý spád a kolem jedné už jsem ležel na jednotce intenzivní péče nemocnice Na Františku. Špitál jako takový od přírody nemám rád, ale musím uznat, že po tom, jak mi bylo zle, jsem byl šťastný, že tady ležím a všichni kolem se starají, aby mi bylo co nejlíp.

Pokračování v dohlednu