Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.
Večer se blíží a mě poprvé za dobu, co jsem tady mrzí, že tu není televize. Spartička mi hraje Evropskou ligu se Sarajevem a já to neuvidím. O to jsem naštvanější, když rozhodčí konečným hvizdem ukončuje zápas, ve kterém moji oblíbenci vyhráli 5:0. Snad se doma podívám na nějaký záznam.
Nálada na sklonku večera je tady celkem dobrá, protože konečně někoho napadlo uřvané paní od vedle dát nějakou uklidňující držhubnou injekci. Dneska se bude usínat bez toho, aniž bych poslouchal neustálé výkřiky do tmy. Kdyby se ještě podařilo zbavit mého spolubydlícího chrápání, možná bych neměl pocit, že usínám někde v doku a vedle mě startují motorový člun. Sluchátka sice část hluku odstraní, ale stoprocentní to tedy zdaleka není. Než jsem se nadál, bylo půl šesté a přišla každodenní dodávka antibiotik. O hodinu později budíček.
Dneska je teda pěkně hnusně. To nevidím na posezení v parku a bezduché zírání do kašny. Zřejmě to vypadá spíš na klid na lůžku. Ten asi opravdu bude, protože od vedle se stále nic neozývá. Po několika hodinách, kdy už mi to přišlo opravdu podivné zjišťuji informaci, která mě sice tak moc nepřekvapuje, ale silně mi podlamuje kolena. Postel po uřvané paní je prázdná a taková už zůstane. Odvezli ji těsně po poledni. Tváří v tvář takové situaci si člověk zase uvědomí spoustu věcí. Zřejmě to měl být jen začátek toho, co se ještě dneska má dít.
Venku se trochu vyjasnilo, tak jdu trochu zalapat po dechu do zahrady. Těsně před večeří mě navštěvuje synátor se svou mámou, tak se mi zase trochu vrací nálada. O to horší je pro mě zpráva, že pondělní vyšetření nebude poslední před propuštěním domů. Zřejmě se někde něco pokazilo, protože dostávám zákaz se pohybovat po oddělení. Totální klid na lůžku, další prášky, po kterých ještě ke všemu nesmím mléčné výrobky, takže půlku zdejšího jídla. A co je nejhorší, moje představa, že v pondělí nebo úterý půjdu domů se rozplynula jak pára nad hrncem.
Minimálně další týden si tady odkroutím. Nálada na bodu mrazu. Jak by řekl Michal – jsem kyselej. Dokonce mi dochází humor, což je pro mě samotného impuls, že jsem fakt zlomenej. Takový info jsem fakt nečekal a nechtěl. Řeči o nějakým přístroji, který by mi měl měřit funkce srdce mi v tenhle moment jdou jedním uchem tam a druhým ven.
Pokračování v dohlednu
