Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.
Postupem dne si zvykám na nový pokoj, nové spolubydlící, sestry (o poznání nižší letová třída než na JIPu) a doktory. Úroveň komunikace mezi oběma stupni zdravotnického personálu se mi zdá, trochu pokulhává. Minimálně bych každé sestřičce mohl navykládat o svém stavu cokoliv a věřím, že by se možná našla i taková, která by mi přinesla papíry na podepsání reversu. Vzhledem k tomu, že nejsem sebevrah, nebudu žádnou z nich pokoušet.
Nálada tu taky nevládne nějak extra, ale třeba tady mají zakázáno se smát a dělat si srandu. To ale budou mít se mnou těžké. Nějak jsem sem nepřišel se tvářit za strašně zbědovaného, který není schopen bez cizí pomoci čehokoliv. Večeře stála opět za sprosté slovo, ale to už si asi budu muset zvyknout. Objednal jsem si nějaké pochutiny, tak doufám, že se všichni, co slibovali pochlapí a poženští. Vím minimálně o třech várkách pomerančů, z nichž jedna má být afrického typu. To jsem moc zvědavej, kde je bude moje kolegyně z práce Martina shánět. Pokud má však svůj nelegální zdroj, nemám nic proti. Ale jak ji znám, neuvidím ani ovoce, ani ji. Když mi minule slibovala pivo za dobrý skutek, taky se na mě vyprdla. Rozhodně jsem ale zjistil, že podobně jako v kriminále (mám je zmáknutý z amerických filmů) se hodí mít něco navíc.
Tady s tím sice neobchoduje černoch, kterej je za krabičku cigaret schopen sehnat třeba dva galony strašně důležité látky, potřebné na výrobu něčeho podstatného, ale zásoby se hoděj. Jestli jsem na JIPu skladoval cukr, tady se pustím do větších akcí a na řadu asi přijde i máslo. Začíná to na mě totiž působit dojmem, že to je zde nejžádanější zboží. Ale konec o jídle, nebo zase dostanu hlad. Večer jsem věnoval sledování filmu a následnému pokusu o spánek. Při něm jsem však zjistil jednu věc, která mi opravdu neudělala ani pramalou radost. Buď ještě nejsem tak fit, jak jsem si myslel, nebo jsem si vytvořil závislost na kyslík. Tak či tak jsem prostě zase nemohl pohodlně dýchat, dokud jsem nekompromisním zvoněním nepřivolal sestru, která mi O2 nainstalovala. Potom jsem bez problémů usnul jako batole. Na doma si tak budu muset sehnat nějakou bombu s kyslíkem, při zhorším aspoň CO2.
Ráno nebylo tak pekelné, jak jsem zvyklý. Nikdo nade mnou nestál v půl šesté s EKG nebo jehlou určenou k aplikaci do břicha. Místo toho v půl sedmé přilétla informace, že se zkrátka vstává. Napadlo mě okřídléné – A proč? Protože je ráno!, tak jsem radši zůstal zticha. Po koupeli, částečně znemožněné dráty, které mám na sebe stále upíchnuty přišla konečně snídaně. Postupem času jsem zjistil, že už ani nevnímám, co je podáváno, spíš jen sedím, tupě hledím do zdi nebo do mailů a nic nevnímám. Jediné, co mi tenhle stereotyp po ránu ruší, je počítání prášků, které v ten daný den dostanu ke spolknutí. Dneska jich bylo sedm.
Pokračování v dohlednu
