Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část IV.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Nejen nepříjemnost vyšetření byla neveselou věcí úterního dne.  Pokud kolem mě zaznívají slova jako IKEM, transplantační seznam, plný invalidní důchod, skutečně už si nepřipadám jako v Dr.Houseovi. Opravdu se stalo, že mi při monologu paní doktorky několikrát spadla čelist a nevěřícně jsem kroutil hlavou, absolutně bez jakékoliv dávky nadhledu.

V ten moment jakoby opravdu někdo rozbil domeček z karet, který jste se snažil si poctivě postavit. Protože ale nejsem povaha smutná, nějak jsem si řekl, že to přece jenom není konec všeho. Třeba dostanu lepší motor, než jsem měl teď. S kartičkou ZTP budu vyhánět sedící puberťáky v tramvaji a metru. I v tomhle případě se snažím najít aspoň sebemenší pozitivum. To nejpodstatnější ale přináší lékař/šaman s hadičkou. Podle něj nejde o chronickou poruchu, ale o náhlý zánět srdečního svalu, který by měl být vyléčitelný. Nemůžu sice počítat s tím, že bych se do konce roku mohl každodenně oddávat sexuálním orgiím, pracovat v kamenolomu nebo užívat omamné látky. Zkrátka, vidím to na ukončení před 16ti lety úspěšně započaté kariéry kuřáka-profesionála, alkohol se stane asi také jen kosmetickým doplňkem řídkých oslav a sportovně se vyžiju tak na minigolfu. Zatraceně lepší varianta než ta transplantační.

Včera jsem dostal na pokoj dva parťáky. Ani jednoho jsem ještě neviděl, protože naše postele dělí stěna z nějakého závěsu. Výrobce bych tipnul na Švédsko v nějaké sympatické akci. Něco ve stylu kupte si sto hektarů a deset dostanete zdarma. Jen škoda, že při manipulaci s nůžkami se osoba rozdělující celý objem nedokázala setkat s přesností a nabídnout tak pacientům tvar aspoň vzdáleně připomínající třeba obdélník. Nechme design designem a zaměřme se spíš na mé anonymní souputníky.

Z návštěvy nemocnice z před pěti let jsem si odnesl nezapomenutelné zážitky s osobou, kolem které podle mě celého Františka postavili a on po letech jediný znal celou síť spletitých chodeb. Nebylo to až tak kvůli tomu, že by tento pán od Teplic byl smrtelně nemocen. Spíš se pobyt na nemocničním lůžku stal pro něj takovým koníčkem, že si nedokázal ho odepřít. I když ho tenkrát pouštěli dřív, než si sám myslel, nesetkalo se rozhodnutí lékařů s jeho libostí. Finta s náhlou křečí však nevyšla a nekompromisní saniťáci neměli s pacientem dostatečný soucit. Putoval tehdy silně rozhořčen zpátky na sever Čech. Ještě ve dveřích sanitky vykřikoval větu hodnou věčného Terminátora – „Já se ještě vrátím!“.

Pokračování v dohlednu