Místo nedělní siesty odvoz na JIPku – část III.

Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.

Kéžby šlo o dokonalou informovanost našeho nemocničního systému o jeho pacientech. Cedulka – NESNÍDÁ – znamenala něco daleko horšího, než informaci o mých stravovacích návycích. Oznamovala totiž sestřičkám, že její majitel je hned po ránu odvelen na jedno z vyšetřovacích oddělení nemocnice a bude k tomu zapotřebí, aby měl prázdný žaludek. A věřte tomu, že když vám měří teplotu nebo EKG, můžete být nabaštění k prasknutí.

Tak jsem se tedy totálně vyprahlý probudil do dne, kdy hadice v rukou pana doktora měla skrz můj jícen navštívit krajinu kolem srdce. V poslední chvíli však zřejmě zasáhla vyšší moc a vyšetření mi bylo změněno na mírnější. Připomínalo návštěvu u gynekologa před porodem. Jenom jsem ze záběrů na obrazovce nebyl schopen poznat, jestli se mi v srdci rodí chlapeček, holčička nebo TO. Pro mě však bylo důležitější, že nebudu muset v krku přivítat cizí těleso a hlavně, že se můžu napít. Byl jsem sice od sestřičky ujištěn, že kapačkou dostávám tolik živin, že není možné, abych měl žízeň, ale jazyk jsem měl suchý jak cestu. S jakou radostí jsem do sebe nalil čtyři skleničky „pravého jihoamerického“ čaje. To jsem ale netušil, že tím jsem zlikvidoval skoro půlku svého pitného režimu na celý den. Taky mě to překvapilo, ale i takové věci se v nemocniční léčbě praktikují. Od dalšího dne si pití pečlivě rozpočítávám na počet hodin, které zhruba budu vzhůru.

Nedá se nic dělat, není to tady zrovna místo, kde by si člověk užíval každou zde strávenou minutu. Občas to chce urvat kus času i drobným spánkem. A vzhledem k tomu, že s poobědovým šlofíkem nemám problém ani ve standardním životě, nebudu tady nic měnit. Co se v mládí naučíš… Pití tedy můžu označit jako problém číslo jedna. Na druhou stranu se tak naštěstí nestalo s jídlem. Pondělní gulášek byl bez chyby, stejně tak úterní špenát s masem a bramborovým knedlíkem. Opravdu tu mají kuchaře, který by se nemusel stydět ani ve školní jídelně. Úterní špenát však byl vykoupen cenou nejvyšší. Dvanáct a půl hodiny bez pití a už jednou zdárně odložené jícnové vyšetření srdce. Potěš koště, jestli tohle bylo rychlé a vůbec si toho nevšimnu, jak se mi snažila vnutit sestřička, evidentně spojená v sektě s doktorem, který vyšetření praktikoval. K téhle fázi léčby se už nehodlám vracet. Spíš mi to přišlo jako nějaký kultovní obřad, kterému ještě přihlíželi budoucí členové sekty (medici), aby věděli, jak správně naložit každému neznabohovi, neuctívajícímu jejich náboženství.

Pokračování v dohlednu