Normálně jsem zvyklý na svém blogu kritizovat, ale dnes se jen tak podělím o věci, které se mi staly za posledních pár dní. Pro mě šlo o docela zajímavou zkušenost, tak uvidíme, jestli bude ke čtení i někomu jinému.
Po prvním dni na JIPu jsem zjistil, že péče zde je skutečně intenzivní. Naprostá profesionalita sestřiček a doktorů je samozřejmostí. Trochu mě překvapilo, i když mile, že v neděli se dokonce dočkáte i vyšetření, což v době například pět let zpátky bylo nemyslitelné. V současnosti tedy není problém s víkendovým rentgenem apod. Blížil se večer mého prvního dne v nemocnici a i když jsem měl daleko větší problém s tím, se pořádně nadechnout, i když už jsem byl připojen snad na všechny přístroje, které ve špitále našli, začala mi hlavou vrtat další otázka.
Co bude k večeři? Bude to nějaká příšernost, na které jsem byl zvyklý, když jsem se v chapadlech státního zdravotnictví ocitl naposledy? Výsledek byl remízový. Za kvalitu měla ručit zahraniční značka pudingu v umělohmotném kelímku. Co mě zvláštním způsobem překvapilo, však byl doplněk tohoto, ne moc kalorického pokrmu. Zřejmě se špetkou tradice jsem dostal krajíc chleba. Jestli se jednalo o klasický rituál chleba + sůl, nechápu ten puding. Pokud šlo o večeři, nechápu ten chleba. Jak už jsem psal, na kvalitu jídla v těchto končinách byl vždycky spoleh. Minule jsem aspoň mohl chodit na nemocniční dvůr a závidět tam kamarádovi Zdendovi, jak přede mnou hltá párek v rohlíku, který, kdykoliv jsem na něj měl chuť, neměli. Když ale přišel on, najednou to nebyl problém. Tuhle křivdu má u mě on i paní ze stánku navždycky zapsanou. Díky zařazení na JIP se ale nemusím bát, že bych se snad podíval ven.
Nemám dovoleno ani sundávat nohy z postele. Trochu si ve třiceti připadám jako nepoužitelnej. Kdybych se na to měl dívat stylem, každý kolem mě lítá a pečuje o mě, dalo by se. Ale přijde mi to vůči těm fakt hrozně hodnejm a hezkejm setřičkám takové unfair. Zřejmě mám ale od pánů doktorů nějakou magickou větu v papírech, která jim nakazuje se ke mně chovat jako v bavlnce.
Druhý den ráno se probouzím se stejným pocitem, se kterým jsem se do nemocnice přesouval. Nemůžu popadnout dech. Trochu jsem asi doufal, že čarovný lék dostanu hned první den a ten druhý strávím jen loučením se s dámským osazenstvem personálu. Místo toho si všímám na stole cedulky – NESNÍDÁ. Trochu mě to překvapilo. Jsem totiž z těch, kteří si na první chod počkají až do oběda, ale nejsem si jist, že jsem tuhle skutečnost někomu oznamoval. Zřejmě nás už velký bratr skutečně všechny prokoukl.
Pokračování v dohlednu
