Občas mám pocit, že ten nahoře si při pohledu na mě říká: "Chtěla jsi dítě, tak si to užij, frajerko!" Řeknu vám, je to výzva.
Když už jsme si jakž takž začali zvykat na koliky v bříšku a řev naší Žofky Orangutánové, který se nám dokonce zdál časem mírnější (možná jsme ale jen otupěli), přišla další chuťovka. Náš dvouměsíční drobeček se potýká s nemocí. Přitáhnul ji tatínek. U něj se projevila jako malá rýma, předal ji mně o něco silnější a já ji dýchnula na dcerku zmutovanou do extrému. Ale popořádku.
Když dva dělají totéž, není to totéž
Učinila jsem pozoruhodný poznatek v eroticko-gastronomické oblasti. Má prsa prošla procesem velké změny. Doposud byly moje bradavky drážděny za účelem vyloženě estetickým. Nikdy jsem o jejich erekční funkci neuvažovala jako nad něčím životně důležitým. A ono ejhle. Stejně jako dělávají muži, činí i naše děti. Došla jsem k prozření. Bradavky se nevztyčují pro potěchu našich milenců, nýbrž kvůli přežití další generace. Pěkně podráždit pusinkou a šup, hned se to lépe saje. Smysl topoření vlivem zimy mi není znám.
Když už jsme u těch prsou a kojení… Nikdy jsem nebyla žádná Dolly Buster, čili ani žádný mužský sen, ale už v porodnici jsem pocítila zadostiučinění a na svoje jedničky začala být náležité pyšná. Zatímco moje dvě notně prsaté spolubydlící marně rvaly svá ňadra dmoucí do hladových úst svých dětí, které musely být dokrmovány mlékem dárkyň, moje dítě nabourávalo (a stále nabourává) všechny vývojové pediatrické tabulky. Ne nadarmo se říká, že velká prsa jsou pro chlapy a malá pro děcka.
Velké větrání
Větrání má u nás významnou roli. Manžel větrá oknem, já větrám horem a Žofka zase spodem.
Když přijde manžel z práce, jeho první slova nejsou pozdrav, nýbrž „Tady je vedro.“ Okamžitě uhání k oknu, nic nedbajíc na to, že se v bytě nachází novorozenec. I když, dítě čerstvý vzduch také potřebuje, že ano.
Já se snažím po kojení vždy nechat lehce vyvětrat své poprsí, aby jediný zdroj obživy naší dcery nedošel k úhoně. Ovšem ne vždy se mi, potácející se vyčerpáním, podaří myslet na všechno a uschovat drahocennou mlékárnu včas. Nedávno nás navštívili sousedi. Manžel začal kašlat. Zdálo se mi trochu divné, že dostal alergický záchvat takhle při podzimu, dokud mi nedošlo, že se mne snaží decentně upozornit na mé obnažení. No co už, se sousedy se teď známe opravdu důkladně.
Naše holčička se nám během nemoci poněkud oprudila. Rozhodla jsem se to dát do pořádku. Důkladně omýt žínkou, usušit jemnou bambusovou utěrkou, nechat větrat, zabavit kojence, aby na přebalováku nespustil hysterák a počkat si až… si dítko kýchne nebo zakašle a s tím mu vylétne i kousek oběda na podložku. Zopakovat proces. Ještě zhruba pětkrát zopakovat proces. Konečně namazat zadek krémem a… sledovat, jak se holčička počůrá. Uf! Jsem celá zpocená a přebaovací podložka celá pos...kaděná. Když už máme po zhruba půl hodině přebalování za sebou, přihlásí se k větrání její větry. Dvakrát uf!
Gejzír v něm já a spol….
…léčíme břichabol… Jo, Péťa Kotvald věděl o čem zpívá. Naše princezna na mne vypustila v kombinaci antibiotik, nejrůznějších kapiček a svojí nezměrné žravosti gejzír blinkání. Žádné decentní odplivnutí, ale vodopád, kterým se ohodila od hlavy až k patě. Snažím se to chytit do plíny, ale je prostě durch. Kdyby to byl býval večírek, dalo by se tomu zasmát, ale vzhledem k její nemoci se trochu děsím.
Pláče. Má hlad, bolí ji zanesené průdušky, zaražené prdy nebo se jen nudí? Proč nemají děti sadu kontrolek, jako kupříkladu v autě, které by se rozblikaly vždy přesně podle typu problému?! Jsem opravdu tak příšerná matka, která nerozumí svému dítěti?
Nemoc a bezmoc
Myslela jsem, že nejhorší na mé kariéře matky bude porod. Pak jsem to změnila na šestinedělí, ale teď už vím, že není nic horšího, než nemocné dítě.
Ze začátku se to jeví jako obyčejný kašlík. To přejde, říkáme si s manželem a spokojeně se usmíváme. Já popotahuji svoji nudli, které jsem se ještě stále nezbavila a pomáhám holčičce aromaterapií, čili namočenou utěrkou nad postýlkou, pokapanou eukalyptem pro lepší dýchání.
Nudli už tahá i Žofka. Vyzbrojena ústní odsávačkou hodlám Žofii zbavit hlenů, trochu se mi klepou ruce, přeci jen dělám něco takového poprvé. Reakce se dala očekávat. Šokovaně vyvaluje oči a spouští řev. Kouká na mě, jako kdybych se jí pokusila vysát mozek z hlavy a ne jí ulevit. Vysvětluji jí situaci, ale jenom vyčítavě chvěje dolním rtem a odmítá se na mě byť jen podívat. Krkavčí matka!
Když už je kašel a sípání holčičky opravdu neúnosný, běžíme k lékaři. V čekárně na mě civí ostatní matky jako na vražedkyni neviňátek. Buď jim vadí, že jsem taková mrcha, která nechala ochořet své mimino nebo se jim nelíbí, že jdu s nemocným dítkem k lékaři. Nějaká holčička kouká na naši chroptící princeznu z asi pěti metrů. „Pojď pryč od miminka,“ řve na ni hystericky její matka. Čekám, kdy směrem ke mně zahřímá: "Odstup Satane!" No tak pardon, příště půjdu do ordinace jen se zdravým dítětem!
Nesnáším antibiotika, ale uznávám, že v tomto případě asi nic jiného nepomůže, jinak se nám Žofajs asi udusí. Když to do ní lámu, je mi hrozně. Mnohem hůř mi však je, když ten malý človíček bezmocně otevírá pusinku, aby si pláčem přivolal pomoc, ale místo obvyklého výstavního křiku jen zoufale a bolestně kňourá jako čerstvě narozené kotě. Její záchvaty kašle mi rvou srdce, cítím totální bezmoc, strach a zoufalství, jaké jsem nikdy v životě nepocítila. Co bychom teď jen dali, za prořvanou noc ze zaražených prdů!
Měli jste pravdu, milí zkušení blogeři rodičové…. Bude hůř! Ale určitě už brzy bude lépe a příští blog veselejší. :)
www.viktoriebeso.cz
