Deník malého nerváka – strasti a slasti (spíše to první) vytouženého rodičovství.
Po třetím měsíci se to zlepší, prorokovali mi zkušení rodičové. Máme za sebou právě čtyři a zásadní změna se nekoná. Jsem spací typ, tahle vlastnost mne aktuálně dosti omezuje. Pět hodin spánku denně mne neuspokojuje. No co, můžu teď prodat budík a něco si přivydělat k mateřské. Dítě únavou zmateně přikládám hned k jednomu a hned k druhému prsu, nemohu se rozhodnout, z kterého pilo naposledy. Holka už je polomrtvá hlady a já pořád nevím. Sice si to zapisuju, abych jako věděla, jenomže začínám ztrácet přehled o levé a pravé straně.
Nikdy jsem nebyla hochnóbl, ale jak hluboko lze klesnout? V rámci úspory času obědvám těstoviny na záchodové míse, zatímco si dítko dává dvacet. Fakt dvacet, ani o minutu víc. Jako dekorace mi slouží namočená plína v umyvadle s čerstvým impresionistickým výtvorem naší dcerky. Kultura stolování musí být!
Promakaná strategie
Děti mají propracovaný plán, jak zlikvidovat případnou konkurenci. Nejen, že se v noci pravidelně budí, aby rodiče neměli v posteli čas na „blbosti“, řvou i přes den, aby maminka s tatínkem neměli sílu vůbec na nic, a systematicky vyčerpávají matku, aby si o ni nikdo ani kolo neopřel. Nechají mámu najíst a odpočinout natolik, aby neztratila blahodárné mléko, ale zase ne moc, aby náhodou neměla energii nazbyt. Špatně živená unavená matka pak toliko strádá, že jí padají vlasy po hrstech, jeví se zjevu vyžilého a kazí se jí pleť. Což je dostatečný důvod, aby nebyla oplodněna, i kdyby chtěla, protože kdo by chtěl laškovat se starou opelichanou a opupínkovanou opicí , že?
Hladká jako dětská prdelka
No, jak čí. Ke všem radostem, jako jsou koliky, zvýšená dráždivost, špatné držení těla se nám přidala další paráda. Ekzém. Trochu jsem se přes vánoce rozšoupla, no, nějaké ty ořechy, mandarinky, pomeranče, vajíčka na chlebíčkách… prostě svátky obžerství. Děti většinou podědí po čem houby, takže to naše dostalo do vínku tuhle ozdobu. Já si přála, aby byla holka po tatínkovi, aby se v ní viděl a zbožňoval ji, jen jsem trochu zapomněla, že tatínek je alergik, astmatik a ekzematik.
Nejprve jsem si myslela, že je to běžná zapařenina, holka je dobře živená, s podbradkem vypadá jako Zeman, zvlášť když spíná ruce, jako dotyčný na oficiální fotografii, i když manžel říká, že s vypelichanou hlavou se blíží spíše vzhledu Ládi Gerendáše. Ale když jsme mezi svátky skončili se řvoucím a stravu odmítajícím miminem (ano, i tak velký žrout nechce někdy jíst), došlo mi, že je situace vážná. Já nikdy ekzém neměla. „Jaký to je?“ ptám se manžela a dozvídám se, že na p.ču. Aha, tak to už je mi vše jasnější.
V nemocnici se projevila Žofie jako opravdová ženská a manžel byl nadšen, že je s ní vše, jak má být. Když uzřela mladého fešného pediatra, zapomněla na bolest z vyrážky a hladově jej hltala očima. Možná to ale bylo jen tím, že pět hodin nejedla.
Mažeme dítko mastí barvy bahna a vůní asfaltu. Dalším bonusem je oblečení zbarvené v odstínech hnědi, takže to vypadá, že jsme holku šlohli někde v Chánově. Ve finále ekzémem asi nejvíc trpím já. Pohledem na rozbolavěné drápající se dítko i přísnou dietou. Ani tabulka čokolády! Mocný energetický motor všech zoufalých matek. V podstatě můžu jíst jen neochucené maso, tvaroh a mrkev. Ale trochu piva je prý ok. Že bych se aspoň z žalu opila ze dvou deci?
Pýcha předchází pád
Mé ruce kancelářské krysy utrpěly šok vším tím chováním a hojdáním natolik, že se v nich zabydlel zánět. Když už byl natolik nesnesitelný, že jsem v pravé ruce neudržela už ani toaletní papír, při kontrole kyčlí dítka jsem objednala na ortopedii i sama sebe. Lékař se nad mým palcem upřímně zděsil. Operaci odmítám, na řadu tedy přichází opich. Při varování pana doktora, že to bude velmi nepříjemné a bolestivé, machruju, že když jsem přežila porod, zvládnu vše. Nezvládnu. Ukázkově jsem mu tam omdlela.
Ani machrování na neurologii se nevyplatilo. Suverénně s úsměvem kráčím do ordinace. Dnes měla malá dobrý den a já jsem si vědoma pokroku v jejím sportovním umu.
„Koníčky pase vzorně, už při tom ani nebrečí.“
No, tak se předveďte,“ dí bodrá fyzioterapeutka.
Hrdě předvádím holčičku na bříšku. Po Skolióze ani památky, leží rovně a pase jako královna.
„To je ale špatně,“ dostává se mi ledové sprchy.
„Jak to? Vždyť tak hezky drží!“
„Ale má vpadlá ramena, zatáhnutý krk, leží na rukou, nevzpírá se! Vidíte, tady…“
Nevidím. Oči se mi zalévají slzami. Tolik trápení, breku a vše k ničemu? Dostáváme za úkol nové cviky, hrozivější a pro dítě složitější. Holka „překvapivě“ řve, až se jí slzy a sople slévají v jednolitou pleťovou masku deluxe.
Říkám si, že když má dcerunka tolik trápení, protože je „dráždivější“, že ji to snad bude aspoň k něčemu dobré, jakmile započne sexuální život.
Připadá mi ale poněkud zvláštní, kolik dětí v mém okolí dochází na nejrůznější cvičení a rehabilitace. Za našich batolecích let toho rozhodně tolik nebylo. To proto, že dřív se na to kašlalo, anebo jsme už jako lidstvo tolik zdegenerovaní?
Hezký bezbolestný den!
www.viktoriebeso.cz
