Taková malá záhada. Jak to s náma holkama v životě vlastně je. Špatný, dámy, špatný. A jak jsem na to přišla? Pozor, článek obsahuje stopy feminismu a žádný covid.
Inu, podařil se mi takový husarský kousek. Po více než šesti letech jsem byla celý týden sama doma. Týden! Sama! Takový malý zázrak.
Všechny to známe, manžel, děti, práce, jsme v jednom kole. V 6:45 zazvoní budík, ale tou dobou už jste v posteli o šíři 160 cm ve čtyřech nocležnících. Vám je vyčleněno asi dvacet cenťáků u krajní pryčny a několik invazivních kopanců během spánku. Kvalitní odpočinek zaručen. Po otravném budíčku ihned skáčete plavmo do koupelny a ke kuchyňské lince, chystáte sebe, chystáte dvě děti, uklidňujete konfliktní situaci dvou sourozenců, přemlouváte, nastolujete příměří, vedete zaběhlý módní salón jménem „kterélegínysinevezmudoškolky“ a obratem se měníte v kadeřnici „chciculíktedadvavlastněcop“.
Následuje taxikářka a poté zdatná zaměstnankyně. Makáte jako šroub, ať stihnete zavíračku ve školce, protože fakt nechcete získat titul „Matka co vždy přijde poslední“, načež kmitáte nakoupit, vedete diskuzi, proč nebudeme kupovat metrák bonbonů a kýbl zmrzliny a že dnes k večeři opravdu nebudeme mít pizzu. Přijíždíte domů, chystáte svačinku, protože školková sváča už je zapomenuta a do večeře daleko.
Běžíte ven, stihnout poslední záchvěvy světla, ignorujete „nééé, my chcem koukat na pohádku“ pouštíte draka, stavíte opičí dráhu nebo jiným způsobem bojujete o titul „Nejzábavnější matka roku“. Táhnete děti za límec domů, ignorujete „nééé, my ještě chceme být venku“, chystáte večeři, vítáte, obdivujete a litujete pána tvorstva, který doráží zbídačený prací k rodinnému krbu (který ovšem nemáte).
Poklízíte po večeři, ženete dítě cvičit logopedii „nééé, teď nééé“, chvíli cosi blábolíte, až vás bolí z toho cvičení jazyk, což oznamujete svému dítěti, které vám odpovídá, že jej z toho bolí prdel, nevíte, zda se máte smát nebo plakat, ale ani na jedno není vhodná chvíle, protože nastává čas koupání.
Ženete děti do sprchy „nééé, my se dnes nechceme sprchovat, my chceme vanu“, mažete ekzémy, dohlížíte na čištění zubů, ženete stádo do postele „nééé, nám se ještě nechce spát“, uklidňujete geopolitickou situaci, kdo je dnes na řadě s vypínáním lampičky a kdo vybírá pohádku. Čtete jakousi krávovinu o mořských pannách, chce se vám spát. Ležíte chvíli s dětmi, protože „nééé, my tu nechceme být samy“, usínáte dřív, než děti.
Vypotácíte se z pokoje, dáváte si sprchu, čistíte zuby, je deset večer a vám konečně začíná VLASTNÍ ŽIVOT. Dáváte si skleničku vína, která vás umrtvuje, ale spát jít nemůžete, protože partner pořád cosi kutí, bouchá a hlučí a vy z dob nočního kojení slyšíte i průlet octomilky a v tomhle koncertu prostě spát nedokážete.
Nastává půlnoc, jdete konečně spát, hurá. Kolem třetí hodiny slyšíte ránu záchodového poklopu o dlaždice, spláchnutí a bosé nohy mířící k vaší posteli. Když konečně zase usnete, slyšíte další bosé nohy a vzápětí se tisknete k svojí oblíbené pryčně postele. Sladce usínáte s prknem zaraženým v kichtě a v tom zvoní budík.
No, a teď jak to je, když zůstanete sama…
Vstanete, až se vaše tělo i mozek vzbudí. Chvíli se labužnicky protahujete v posteli, jdete si pomalu udělat hygienu, snídani a tak. Oběd vaříte, až když sama chcete, ne proto, že si jej někdo vynucuje, vaříte to, co chutná opravdu vám. Dáte si kávu, kterou nemusíte hlídat před vylitím, pijete horkou, nikam neodbíháte. Jdete se projít ven, svým tempem, ke svému cíli, nepostáváte u dětských hřišť, nikoho nepřemlouváte k návratu domů, k rychlejší chůzi k neválení se v bahně… prostě k ničemu.
Doma v klidu a míru uklidíte. Čtete knihu, díváte se na film, jdete spát, když se vám opravdu chce a celou noc spíte. Spíte, dokud se nevzbudíte. Nikdo po vás neleze ve dne ani v noci. Cítíte se odpočatá a svěží a dokonce… Pssst, dokonce začínáte pociťovat fyzickou touhu, o které jste si myslela, že vás již navždy opustila. Houby stará, houby frigidní! Unavená!
Činíte zjištění. Prozřela jste!
Tak o tom to je. Proto mají ženy krom zaměstnání na starost ještě vše kolem dětí a domácnosti. To si to ti chlapci pěkně vymysleli, oni to byli vždycky koumáci. Je to záruka věrnosti! Kvalitnější, než nějaký pás cudnosti, protože to byste si taky mohla něco zažít se zámečníkem, že? Ale takhle na to prostě nemáme čas, sílu ani chuť. A to, že nás pak nespaluje doma vášeň a jsme tak trochu frigidní, to jim zase tolik nevadí, protože oni mají volného času a energie dost. Na cokoliv a kdekoliv.
Volám kamarádce, abych se s ní o revoluční zjištění podělila. Oznamuje mi, že zrovna domyla nádobí a musí jít složit brikety do sklepa, než se vrátí manžel z lesa, kde s detektorem hledá poklad. Vzpomněla jsem si na vtip: „Víte, kdy má žena právo vyndat ruce z dřezu? Když přivezou uhlí!“ Smíchy málem stříkám do textilu a sedám si zase na gauč s knihou. Rozhlížím se po bytě a nemůžu věřit tomu zázraku. Byt vypadá přesně tak, jak jsem ho před týdnem uklidila. Zázraky se dějí, fakt.
Ale od teďka si takové týdny budu dopřávat častěji. Je to lepší, než rodinná dovolená u moře. Mnooohem lepší! :)
PS: Kluci, pokud máte pocit, že vás drahá polovička zanedbává, zkuste nezanedbávat domácnost a takový ty protivný věci kolem. Budou se dít skutečné zázraky!
