Chtěla jsem zcela nekorektně a diskriminačně porodit dcery. Opravdu jsem si nepřála ani jednoho syna.
Protože kluci mi vždy připadali takoví divocí, neukáznění, se sklony k agresi, s intenzivními zvířecími pudy bezmyšlenkovitě reagujícími na volání přírody, nezkrotitelní, nezvladatelní, navíc ty jejich bagry, roboti a střílečky… Jak bych si s nimi asi hrála a o čem povídala? A taky ty koníčky… Fotbal upřímně nesnáším, ačkoliv (anebo právě proto) mě tatínek pravidelně brával na nedělní zápasy a jeho dorostenečtí svěřenci nás s matkou pravidelně přicházeli mydlit pomlázkou o velikonocích, vždy notně pod parou, dodnes mám ze zvuku píšťalky rezonující volným prostorem travnatého hřiště osypky. A mrznout na hokejovém stadionu v šest ráno mi připadá stejně atraktivní, jako hodina a půl v dešti u zábradlí kolem zeleného pažitu.
Takže jsem si vymodlila princezny. Holčičky spořádané, čistotné, klidné, s bohulibými koníčky jako balet, gymnastika a výtvarka, protože přes současný módní trend rovnoprávnosti a rovnocennosti má naše Žofie trapně genderově stereotypní zájmy. Pak nějaké to pohlavně neutrální plavání a lyžování, ovšem v decentní rovině s náležitým ostychem a obavami, klídek, piánko. Tedy pianko, ani jiný hudební nástroj tedy díkybohu ne. Zatím.
Jenže! Tohle byl popisek té starší. A pak tu máme mladší, čerstvě dvouletou… Obávám se, že u ní si to příroda na poslední moment rozmyslela. Anebo jsem to fakt podělala s tím jménem. Četla jsem, že dle numerologických zásad by dominantní jméno Aneta neměly nést dívky, které mají v datu narození příliš jedniček a sedmiček. Ona má tři. Co by se tak asi mohlo stát, řekla jsem si a šup s tím do formuláře. Asi se stalo. To dítě není holčička, to je úplně normální sígr. Božská hříčka boha feminismu.
Nejprve to začalo kousáním. Jako liška se vzteklinou pokousala, koho potkala. A nebylo to žádné lehounké kousáníčko, pěkně do krve, když už ty zuby vyrostly, že. Ani pro facku nejde daleko, taky mlácení nejrůznějšími předměty do nejrůznějších hlav je na běžném denním pořádku. Nejčastější verbální vyjádření na jakýkoliv požadavek k její osobě je: „nechci, nebudu, nemusím, ne!“ Taky bude zjevně holčička gymnastka, protože prohýbat se do luku vzteky umí na jedničku. Určitě z ní vyroste i velmi asertivní jedinec, neboť když se jí například nelíbí mnou zvolený model obuvi, odmítne si ho jednoduše zkusit a odchází z obchodu pryč. Sama ven. Co by tam taky dělala, když jí nic nepadlo do vkusu.
Je drzá jako opice. To jsem jí třeba takhle dala polévku na stůl. Místo díky slyším: „Lžičku kde mám? Rukama polívku jíst nebudu asi.“ Ve dvou letech! Co mi řekne v šesti?! Nejspíš si ani nenechá kálet na hlavu, protože se všemi dětmi se pere, intenzivně trénuje na své starší sestře, vykazuje známky lakoty, závisti a nepřejícnosti, a dokonce i podlosti.
Nedávno se jí znelíbil o trochu mladší chlapeček, možná se na ni blbě podíval nebo tak něco. Přišla k němu a strčila ho tak, až se rozplácnul na zem. Zvednula jsem dítě, omluvila se jeho nebohé matce, vyčinila Anetě a řekla jsem jí, ať chlapečkovi udělá malá a řekne, promiň. Nečekaně ochotně poslechla, přišla k němu a… vší silou ho nakopla do holeně. Když jsem to pak pohoršeně vyprávěla doma manželovi, jen s úšklebkem pronesla: „příště zase kopnu.“
Tak, to mám za to! Hlavně, že jsem chtěla princeznu.
