Brazilské depilaci jsem se vyhýbala jako čert kříži, ještě aby ne, vždyť co může být horšího, než návštěva gynekologie? Přece návštěva gynekologie a skalpování k tomu!
Za všechno může náš každoroční podzimní babinec v lázních. Tam vždy probereme nejedno zajímavé téma. Hitem letošního roku bylo škubání pubického ochlupení. Hanka si ji nemůže vynachválit, my ostatní jsme na pochybách, dokonce i po názorné ukázce. Ne, že by nás nelákala představa dvou až tří týdnů zcela bez údržby, ale představte si tu bolest, když si strháváte z předloktí náplast. A teď si to vynásobte stem. Možná tisícem. Nene, kdepak!
Ale pak to v nás začalo hlodat a my se vzájemně hecovaly. Tak co, kdo do toho půjde a nechá se oškubat jako kuře? Snad pod vlivem adventní nálady, v touze být stromečkem holá jako to jezulátko, jsem podlehla. Možná za to může ale jen fakt, že zkusit by se mělo všechno, než člověk umře. Pokud ovšem neumře u toho.
Našla jsem si salon s poetickým názvem Chlupatý Jelen. Ani jsem nekoukala na recenze, můj zájem si vysloužili už jen díky tomu jménu. Dostavila jsem se do salonu s mým dvou týdenním porostem (aby bylo za co chytit) a říkala si, že když jsem přežila dva porody, tohle bude hračka. Inu, není hra, jako hra.
Na úvod mohu říct, že brazilská depilace je procedura, kterou bych s klidným svědomím doporučila každému úhlavnímu nepříteli. Obavy z toho, že se musím obnažena rozkročit před cizí ženou, vzaly za své s prvním škubnutím. Zatmělo se mi před očima a dokázala jsem myslet jen na bolest. Paní mi rejdí v buchtě jako pekař v pekárně a mě je to upřímně už zcela jedno. Masochistické sklony očividně nemám.
Po několika dalších škubnutích se táži, zda bude již konec. Ó jak jsem naivní. Paní mi s úsměvem odpovídá, že jsem v půlce. Z první poloviny. Svlékám si mikinu, protože se potím jako prase. Paní se stále usmívá a informuje mě, že žádná zákaznice ještě neodešla domů nedokončená. Moje myšlenky na to, že budu asi první svého druhu odhání sdělením, že teď nemůžu odejít, protože manžel je určitě doma už připravený a moc se těší. Cože?! Potěšení jakéhokoliv chlapa bylo to poslední, co mě zajímalo během mého utrpení.
Paní je velmi milá, dokonce mě ve fázi mého největšího zoufalství něžně hladí po zoufale klepajícím se stehně. Nic to však nemění na faktu, že trpím jako zvíře. Po oškubání celé plochy se těším, že máme vše za sebou a můžu domů, ne však docela. Následuje nátěr druhé vrstvy a takzvané dočištění. Trhat již jednou vytrhanou kůži je lahůdka, naštěstí tam toho moc nezůstalo. Když však začne řádit s pinzetou, aby vytrhala i zcela krátký porost, který nezachytila cukrová pasta ani vosk, je toho opravdu příliš a děkuji se slovy, že to nemusí být perfektní. Paní je lehce rozmrzelá, že neodevzdává dokonalou práci, své dílo však komentuje hláškou: „Tak máme tedy hotovo. Je sice červená, ale uklizená!“ Ještě, že úklid domácnosti je o poznání méně bolestivý.
Tímto děkuji kamarádce Hance za originální adventní zážitek, nedokážu však ani s odstupem času posoudit, zda tohle podstoupím znovu. Prý to podruhé už tolik nebolí a potřetí už vůbec. No, já která bulím jako želva i po dvaceti letech trhání obočí, cítím k tomu příslibu lehkou nedůvěru.
Každopádně jedna věc je jasná a naprosto skvělá. Je tomu patnáct dní a účes stále drží!
