Pro ženu neexistuje snad lákavější představa, než relaxovat a přitom hubnout. Jen tak, sama od sebe. Jenomže není všechno, jak se zdá, a na těch koláčích bez práce asi taky něco bude. Rozhodla jsem se přechytračit život a zažít dvouhodinovou masáž, po které budu krásně štíhlá. Už ten název Coffee slim! Těšila jsem se na dokonalý holčičí večer.
Cestou do masážního salonu mě potěšila dvojice Italů, sdělujících si lichotivá slovíčka na moji adresu, nesla jsem vstříc večeru ještě příjemněji naladěná, takže mě ani nezarazila otázka slečny recepční, zda jsem četla na internetu, co masáž obnáší. Odpověděla jsem, že ano a téměř jsem dobaletila do šatny, kde jsem si měla obléknout voňavý župánek a nepovinné jednorázové kalhotky z papíru. Při představě, že mi bude masérka různě nazvedávat a rozevírat nohy, jsem usoudila, že kalhotky rozhodně povinné jsou a přesunula se s očekáváním na masážní lehátko.
Thajka, která mne uvítala, měla na čele velkou modřinu nebo pigmentovou skvrnu, (v přítmí místnosti jsem si nebyla jistá) a ramena jako boxer. Ukázala mi, ať si lehnu na lehátko na „žicho“ a že můžeme začít. Lehla jsem si, pohodlně se zavrtěla do matrace a paní přistoupila zezadu. Jedním hlasitým trhnutím mi rozervala papírové bombarďáky na pravé straně, druhým na levé, a dokud jsem ještě byla v lehkém šoku, narvala mi přebývající materiál do zadku. Ooo, trochu nečekaný začátek.
Pak mi začala nanášet na lýtka nějakou teplou hmotu, vonící kávou, a roztírat mi ji po nohou. Au. Co to sakra je? Paní se s tím rozhodně nepárala a v pravidelných silných tazích mi rozdírala kůži nahrubo mletou kávou v nějakém oleji. Postupně mi obrousila celé tělo, až mi hořelo jako v plamenech. Když skončila, poslala mě do sprchy. Docela se mi ulevilo, že mám nejhorší část za sebou. Moje papírové kalhotky, jejichž bílou barvu potřísnila kávová směs, vypadaly jakoby se do nich někdo… No prostě jako od kávy. Sprchovala jsem se dlouho. Bylo to jako po koupání v moři s písečnou pláží, kávu jsem měla úplně všude, ale opravdu úplně.
Vrátila jsem se do masážní komůrky a těšila se na tu druhou, příjemnější etapu. Á je to tady. Paní mne napatlala příjemným hladkým krémem, s vůní vanilkového cappuccina, zabalila moje tělo do igelitu a pokryla několika vrstvami dek. Co na tom, že jsem vypadala jako nějaká zmutovaná larva nebo Tutanchamon, bylo mi teplo a hezky. Ale kam to zase jde? K mému obličeji. No, ale to jsme si nedomluvily! O masáži obličeje nebyla řeč. Nemohla jsem se bránit, měla jsem ruce připoutané k tělu a česky ta dobrá usmívající se žena skoro neumí. Fajn, thajská paní, tak mi zprzni můj pečlivě nanesený make-up a připlácni ofinku k čelu. Co kdybych měla po masáži v plánu rande?!
Thajka mi připevnila na hlavu froté čelenku a s ofinkou se vůbec nepárala, stejně jako se zbytkem vlasů, ze kterých mi vyrobila hnízdo. Nanesla mi voňavou kávovou hmotu na pleť a začala masírovat. Od krku, přes oči až po čelo. Jakékoliv naděje na zachování důstojnosti mého make-upu jsou ztraceny. Docela by mě zajímalo, jak teď vypadám. Anebo raději ne. Po nějaké době přešla k nosu, kterému se věnovala s velkou péčí. Kroutila s ním tak mocně, že kdybych byla Michael Jaskson, odnesla bych si ho domů v krabičce. Nejspíš v nějaké stylové, z bambusu.
Když skončila s mým obličejem, rozbalila mě z igelitového kokonu. Byla mi zima. Ale ta mě brzy přešla. Paní začala zručně rozmasírovávat kávové mléko po mém těle. Konečně něco skutečně příjemného. Ale ani to netrvalo dlouho. Její ruce mne začaly plácat. Přes lýtka po stehna a zase zpátky. Pracovala rychlostí kulometných střel s intenzitou buldozeru. A-au! Nehodlala polevit. Byla zatraceně silná a výkonná. Rozhodla jsem se to vydržet. Při životě jsem se držela představou, jak právě trestaná pomerančová kůra na mém těle zbaběle ustupuje a rozpouští se hrůzou. Jenomže pak hrůza zachvátila mě. Tohle mi hodlá dělat po celém těle?! Nehodlala. Na záda měla metodu jinou.
Bez varování vyskočila na masážní lehátko, jako zkušený ninja a přiklekla mě kolenem k matraci. Zaryla mi do zad lokty a začala systematicky pracovat na přelámání všech mých žeber nebo aspoň prolomení lehátka. Chtěla jsem křičet, ale tlakem do mých zad jsem nemohla do plic dopravit dostatečné množství kyslíku. Najednou mi bylo jasno. Ta skvrna na jejím čele není pigmentová, je to modřina z rány, kterou ji uštědřila nějaká klientka, která jí při této praktice skopla z masážního lehátka!
Ve chvíli, kdy jsem upadala do mdlob, se k mým uším donesl zdálky její hlas: „to je šechno, těkuji.“ Já taky pěkně děkuji. Z posledních sil jsem se dobelhala do šatny s poznáním, že štíhlost opravdu není zadarmo. Zrcadlo. Vypadám jako bych minimálně týden v kuse řádila na tom nejtvrdším sabatu. Vlasy zježené do všech stran, černé kruhy kolem očí, zarudlý nos, pleť se leskne a konkuruje rajčeti. Je mi jasné, že kávu si dlouho nedám a cestou domů na mě rozhodně nikdo nebude volat: „bella!“
