Když už máme toho Valentýna, co takhle vyznat lásku? Pro tentokrát si odpustím ironii, sarkasmus, o to víc budu patrně patetická, ale co už. Když ji miluješ…
Ráda bych tímto blogem vyznala své city a obdiv k jedné ženě. Ne, že by si to nezasloužil manžel a naše dítko, ale tahle ženská si to zaslouží úplně nejvíc. Ta skvělá žena je moje sestra.
Milovala jsem ji už jako malá. Na stupidní otázky tetiček, tázajíc se v mém raném mládí, zda mám raději tatínka nebo maminku, dychtíce patrně po nějaké senzaci v podobě rodinné krize, jsem odzbrojovala odpovědí „Zdeničku“. A nebylo to jenom proto, že moje o osmnáct let starší sestřička mi vždy nosila z práce nějaký úplatek, kterým jsem si zakládala od dětství na poctivou zadnici a případně i cukrovku, ale proto, že to byl a je skvělý člověk.
Neměla snadný život, ale to je vedlejší, důležité je, jak se k němu dokázala postavit. Už sedm let její tělo užírá velmi nepříjemná nemoc, ale její mysl zůstala nedotčena. Fascinující. Když na svoji diagnózu u lékařky reagovala úsměvem, chtěli ji pomalu zavřít do blázince. Ona je prostě taková. Věčný optimista a člověk plný energie.
Nesla to statečně, když jí odříznuli prsní sval až k lokti, nesla to statečně, i když jí dva roky po sobě vykuchali mozek a nese to statečně každé tři týdny, kdy ji napouštějí už osmý rok jedem, který ji drží při životě. Vlastně ne, při životě ji drží její ohromná vůle žít a pozitivní přístup k životu. A také jedno moudro. „S rakovinou nemá cenu bojovat, je to boj předem prohraný. Rakovina se musí pokorně přijmout, naučit se s ní žít a svým způsobem ji mít rád.“
A co toho moje skvělá sestra dokázala! Vždy, když si říkám, že nemůžu to, či ono, vzpomenu si na ni. To, co zvládá během mnohaleté chemoterapie, by porazilo i vola. Tedy každého druhého „zdravého“ člověka.
No ruku na srdce… Kdo z nás by zvládnul měsíc s plnou polní obcházet v Nepálu Annapurny ve sněhové bouři, úmorném horském slunci a s vědomím, že zdravotnictví v této oblasti pamatuje ještě středověk a šamany? Kolik z nás by na kole dojelo z Moravy do Benátek (nikoliv nad Jizerou) a zase zpátky. A který další by se odhodlal na kole objet Kubu (zemi, nikoliv kámoše Jakuba)?
A to nemluvím o péči o dvě puberťačky, kterou k tomu zvládala levou zadní. Nejspíš ji v tom všem pomáhá nezdolný smysl pro humor. Když mi po první operaci řekla, že díky masektomii prsu krásně zhubla minimálně tři kila, (když si nedá do podprdy protézu), a po třetí operaci, kdy ji lékařka varovala, že jí patrně už nikdy nenarostou vlasy, kontrovala, že je to prima, jelikož si je už nemusí barvit, měla jsem pocit, že vypadla z večerníčku Radovanovi radovánky. Takže dnes už mě nezarazí, když si „stěžuje“, že jí umřel první spolužák, což je pech, protože ji zas někdo v něčem předběhl. Moje sestra je prostě přírodní úkaz. A já se jí klaním. A miluji.
Přeju ti, milá Zdeničko, hodně štěstí na cestě. Té životní, i té, která tě čeká tuto neděli. Jsi borec!
A pro nás ostatní mám taky něco. Když se chce, všechno jde! A tak žijme a hlavně užívejme, dokud je to možné. ;)
Krásného nejen Valentýna, přátelé!
