Dnes s podtitulem Debilita, senilita, prostě jiná mentalita. A další radosti či starosti jedné matky.
Místo mozku, z mlíka kostku. Nikdy jsem tedy neměla hlavu jako embéčko, ovšem teď pojímám podezření, že se mi mozek významně scvrknul. Občas při procházce s kočárem, kdy Žofie výjimečně drží ústa pevně sevřená, kontroluji, zda mi v hlavě už nechrastí. Uf, naštěstí to byla jen špatně odblokovaná brzda.
Když jsem končila, respektive přerušovala pracovní etapu, nonšalantně jsem prohlašovala, že se teď chvíli hodlám hrabat v úplně jiných sračkách. A to doslova. Nebudu zastírat, očekávala jsem, že si na mateřské trochu odpočinu. Náročná práce pro korporaci udělá za dlouhé roky s člověkem svoje. Znáte to. Mezinárodní moloch zakoupí mladý čerstvý pomeranč, a když z něj vyždímá všechnu svěžest, vyhodí ho do koše. Za všechny ty přesčasy po nocích a víkendech už mi začínala docházet šťáva a těšila jsem se, jak budu relaxovat doma s dítkem. Je to přeci mateřská DOVOLENÁ.
Že jsem se v tomhle ohledu přepočítala je z mých předchozích blogů na výsost jasné. A přepočítala jsem se i dalších směrech. Domnívala jsem se, že k dovolené budu pravidelně kultivovat tělo a bystřit mysl, abych nezakrněla. Což o to, na tělo mám osobního fitness trenéra, kterého jsem si vlastnoručně (i když ruce v tom zas tak velkou roli nehrály) porodila, jemuž se má zahálka příčí a cvičíme téměř čtyřiadvacet hodin denně, ale s inteligencí je to podstatně horší. Plánovala jsem chodit na španělštinu a italštinu, a také číst Shakespeara v originále, abych oprášila své jazykové znalosti, z nichž bych vynechala jen němčinu, jež není mému sluchu libá, a to pivo s wurstem si pořád ještě objednám. Člověk míní, dítě mění. Nejen že na mé lingvistické závity padá prach, ale červotoč začal útočit i na jiné mozkové oblasti.
Přesvědčila jsem se při návštěvě pracovního úřadu, kam jsem zavítala prvně v životě. Hned u vchodu čeká nástraha v podobě škatule (elektronické) vydávající čísla podle nějaké záhadné metody. Tomu desítkovou, tomu zase stovkovou řadu čísel. Mezi asi dvanácti různými čudlíky nenacházím žádný s položkou „rodičovské příspěvky“ a nic z ostatní nabídky mne neoslovuje. Rozhlížím se kolem, kdo mi poradí. Nejblíže sedící pán po mě vrhá pohledem, ať mě to ani nenapadne zkoušet. Jala jsem se tedy dotázat jedné z přítomných dam za přepážkou. Paní se tváří, jako bych jí minimálně vyvraždila rodinu a štěká, že přece hned to první tlačítko s nápisem „sociální příspěvky“, chybí už jen, aby si poťukala na čelo. Mačkám tedy doporučenou položku a zanedlouho přicházím k pultíku.
Žena za pultem v květované košili s trvalou ondulací vyžaduje příslušná lejstra. Hrdě jí předávám doma předvyplněný formulář. Nekompromisní úřednice třikrát (nekecám) kontroluje všechna rodná i jiná čísla, asi má s inteligencí matek na mateřské své zkušenosti, což se záhy potvrzuje, když nachází několik nesprávně vyplněných okýnek, byť jiného, než číselného charakteru. Zlomyslně se usmívá a diktuje, tak to mám opravit a kam podepsat. Stydím se. Zvlášť, když na potvrzení od zaměstnavatele vidí můj vysokoškolský titul. Diplomovaná hvězda vyplňuje formulář jako úplná kráva. Zmocňuje se mne záchvat obdivu k všem úspěšným žadatelům o sociální dávky.
Hurónsky se směju nad nějakým vtipným videem, ve kterém Dežo s Ferem (úspěšní žadatelé sociálních dávek), mj. nemohou dopočítat výsledku stopadesát krát sto. Ovšem jen do doby, než mi dojde, že i já s tím mám nemalou potíž! V poslední době počítám maximálně do deseti (kapek Espumisanu na zaražené prdy dítěte), většinou však do dvou (počet hodin mezi krmením) a občas ještě do pěti, kdy býváme nejen zpátky doma v doupěti, ale hlavně ten den přichází na účet mateřská, jejíž výši jsem vypočítala na kalkulačce. Díky bohu za technické výdobytky.
A žádná sláva to není ani se čtením. Můj aktuálně oblíbený literární žánr představují obaly od různých medikamentů, občas se mi podaří přečíst i pár titulků z čtvrtečního MF Dnes. Není tedy divu, že když kamarád napíše, že to byl geniální performer, čtu „genitální teploměr“.
A taková to bývala bystrá holka…. ;)
