Aneb ruce pryč od ženáčů. V poslední době se kolem mě vyrojilo několik případů ženské zrady. Tedy primárně jde o mužskou zradu, avšak druhotně podpořenou ženami.
Žena by měla být ženě přítelem, nikoliv vlkem. Už tak to máme v životě těžké, všechny ty menstruace, menopauzy a jiné „men problémy“, k tomu PMS, porody, péče o dítě, nutné zvelebování zevnějšku a diety, abychom uspěly v tvrdé konkurenci… Bylo by tedy fajn, kdybychom aspoň my ženy držely při sobě a neházely si klacky pod nohy.
Chápu, je to zákon přírody. Silnější vyhrává. Pro pány se používá malebné heslo: Silnější pes mr.á. Jak se to říká v případě žen, netuším, ale platí to nejspíš úplně stejně. Jenomže i když si žena jednou vydobude to svoje místo v náručí nějakého chlapa, nemá zdaleka vyhráno. Prostopášní mužové jsou neustále na lovu a připraveni si dokazovat svou mužnost. A my ženské plémě proradné, jim v tom nahráváme.
Jakmile má žena po třicítce, je téměř nemožné najít kvalitní svobodný mužský vzorek. A tak loví buď mezi zajíčky nebo ženatými fotřínky. Jenomže taková lačná svobodná samička s ženatým pantátou často dopadá na ústa. Muži ozdobení snubními prstýnky si rádi hrají a svobodná vdavekchtivá žena ráda uvěří pohádkám. Kolikrát jsem jen slyšela „s ženou si nerozumím, jsem s ní jen kvůli dětem, už spolu ani nespíme…“ Tenhle vtip mne vždy zaručeně rozesměje. Říkám si, že to těm chlapům už není trapné, zkoušet, zda jim na tuhle povídačku nějaká skočí. Jenomže ona se nakonec nějaká skokanka vždycky najde. Bohužel.
Většinou (netvrdím, že vždy) chlap zůstává u rodiny (pokud v tom hrála roli jen druhá žena a žádný závažnější problém) a milenka spláče nad výdělkem. Výsledkem bývá akorát tak trápení tří lidí. Tedy muž se trápí především tím, jak ideálně rozdělit čas mezi dvě ženy a jakou vymyslet výmluvu, manželka se trápí manželovou nepřítomností (pokud skočí na výmluvy), anebo svým selháním (když na výmluvy nenaletí), ale ve finále se nejvíc trápí milenka, která se dostává do role čekanky. Čeká, až odrostou děti, až se manželka vzpamatuje ze smrti dědečka, až bude po dovolené, až se manželce narodí dítě, které vzniklo neposkvrněným početím, protože „on s ní přirozeně už dááávno nespí“.
Prostě bychom se měly na ženáče vybodnout. Nepřebírat si je vzájemně, protože je to sviňárna a také to nemívá právě růžové konce. Chlapi si rádi mimomanželsky vyhodí z kopýtka, mají to tak nějak ve své naturelu, to ovšem neznamená, že jsou doma nešťastní a chtějí se rozvádět. To s tím vůbec nemusí souviset! Často jde jen o potřebu si zaskotačit, ale pak se hezky pěkně vrátit do hnízdečka. I když se třeba pan Paroubek, Topolánek, Nečas a jiní kocouři pod vlivem veřejného tlaku bleskově rozvedli a obratem pojali za manželku svou milenku, v životě to bývá často naopak. Tihle se rozvést „museli“ aby se k tomu tak nějak postavili čelem, že. Každý není takový frajer, jako třeba pan Rath, který si postavil pro manželku a milenku dvojdomek, nebo Vašík Klaus, jenž se tváří, že se nic, „ale rozumějte opravdu nic“ nestalo, anebo pan Roden, který žije s jednou a děti plodí s druhou. Ona ne každá je také ochotná takhle žít.
Záletníci se vykrucují, pořád nacházejí další a další důvody, proč se právě teď nemohou rozvést a milé milenky čekají a čekají, až pročekají své nejkrásnější roky. A i když se některé podaří ženáče odlákat do svého hnízdečka, nikdy není zcela její, zvlášť pokud si ve svazku předchozím zplodil potomstvo.
Někomu manželství holt není ani trošku svaté a vůbec v ničem nebrání. Chápu, že absolutní věrnost po celý život je téměř utopickou záležitostí jdoucí proti lidské přirozenosti, ale některé historky jsou prostě příliš. Slyšela jsem mnohokrát, že manželství není nemoc, když jsem dotyčného odmítala slovy, že jsem vdaná, ale úplně nejvtipnější byl jeden mladík na Kubě.
Byl to sympatický mladý muž, který nám s manželem ukazoval krásy jeho země. Nejprve nás vzal na místní diskotéku, skrytou v podzemních jeskyních, kde mezi stalagnáty a stalaktity odhalil svou vypracovanou ebenovou hruď a zálibně sledoval, co já na to. Když se nic nestalo, rozhodl se nás doprovodit na ubikaci. Držela jsem za ruku mého, místním rumem upraveného, manžela a Kubánec neváhal chytit mou druhou ruku. Nechápavě jsem ji vytrhla, načež ji chytil znovu a se slovy, ať se přesvědčím, jak se mu líbím, ji položil do svého rozkroku. Líbila jsem se mu opravdu moc. Ba přímo obrovsky. Když jsem namítla, že se úplně zbláznil, že přeci ví, že jsem zde s manželem na svatební cestě, bez mrknutí oka mi vysvětlil, že manžel je unavený, mám ho dát spát, že on počká venku a je při síle. No byla by to zajímavá svatební cesta. Mezi námi děvčaty, místních gazel nabízejících své služby bezostyšně před mýma očima manželovi se našlo také dost.
Ona ta Kuba tak nějak svádí k hříchu. Pomineme-li neblahou politickou a ekonomickou situaci, prostě to tam žije. Sex coby zábava chudých na každém kroku, do rytmu jim k tomu vyhrává podmanivá salsa, svítí slunce nad hlavou, u nohou zas šplouchá tyrkysové moře a výborný levný rum teče proudem. Po třech týdnech intenzivního degustování jsem myslela, že mám angínu, ale on to zatím lihem propálený chřtán!
Ale zpět k tématu… Já vím, že když si chce ženská někoho ulovit a na trhu jsou jenom ti zadaní, nic ji nepřesvědčí, aby se vzdala vytoužených svatebních zvonů, ale nebuďme mrchy, dámy… Co je v domě (nebo v bytě, na chalupě, maringotce…) se svou ženou, nechme to tam. Ono se nám to jednou třeba vyplatí! ;)
www.viktoriebeso.cz
