Svět se nám hodně zpomalil, to, co se zdálo donedávna jako nemožné se děje. Mění se naše životy, mění se naše hodnoty. Mění nás Corona.
Kde se vzal, tu se vzal, objevil se virus. Nejprve byl utajován, pak byl zlehčován, vysmíván, podceňován, a dnes se směje on nám. Proč se tu objevil? Existuje spousta teorií, včetně těch konspiračních, například jako vyřizování účtů mezi USA a Čínou, jiní zas věří tomu, že se jedná o trest Boží.
Já se přikláním k teorii Velkého jarního úklidu. Člověk vzhledem k omezené délce své existence musí dělat čistku co každé jaro. Příroda (vesmír, Bůh…) to má na dýl, takže jí to stačí jednou za sto let. V osmnáctém století to tu příroda provětrala formou moru, v devatenáctém přišla cholera, ve dvacátém španělská chřipka a v jednadvacátem tomu nasadila korunu Corona. Jinak bychom se jí tu přemnožili, roztahovali a hlavně zpychli. Mnozí z nás se domnívají, že jsou pány tvorstva, takže asi bylo na čase nám ukázat, že rozhodně nejsme, zvláště, když se chováme tak arogantně, vševědoucně a ignorantsky.
Dostali jsme pořádnou facku, ale také příležitost. Říká se, že příroda (vesmír, Bůh…) nám nikdy nenadělí ten kýbl sraček, aniž by do něj nepřihodila i něco pěkného. Čili ono známé, na všem zlém je něco dobrého. Anebo po čínsku – jing a jang. Náš život je teď hodně omezen, ale máme otevřeny nové obzory.
KDYBY TAK BYLO VÍCE ČASU NA TO ČI ONO...
Teď ten čas máme. Na to všechno, co jsme dříve nestíhali. Můžeme se realizovat jako domácí kutil, zahradník, naučit se vařit, programovat, vymalovat byt, zase číst papírové knihy, třeba je i psát, uklidit letitou špínu za skříněmi, přemýšlet, ale hlavně milovat. Přišel čas na lásku, kterou můžeme věnovat svým nejbližším, stejně jako svůj čas. Máme prostor být s dětmi, naslouchat jim, povídat si se svými partnery, pomáhat svým rodičům. A třeba se i rozmnožovat. Možná je na čase, aby generace Husákoých dětí zplodila várku Babišových (metaforicky samozřejmě!). Na Vánoce uvidíme, zda budou v porodnicích žně!
A také máme čas přemýšlet. Nad tím, jak se chováme, zda neubližujeme přírodě, jeden druhému, zda by naše existence nemohla vypadat lépe. Říká se, že člověk potřebuje padnout na dno, aby si vážil toho, co má, aby bral život s pokorou. Je to lekce, která očividně ještě neskončila. A čím dříve se poučíme, tím rychleji budeme mít tuhle tvrdou výuku za sebou. Někteří jsou chápavější, těm natvrdlejším to trvá déle, a stále se chovají jako rozjívená zpupná děcka. Blbé na tom je, že následky si neodnese jen ten slaboduchý žáček, nýbrž celá třída.
Nikdy se po nás nechtělo pro záchranu světa nic jednoduššího. Zůstat doma se svými milovanými. Je to pro některé opravdu tak těžké? Potom si asi skutečně nic lepšího nezasloužíme.
Ono to ale ve finále s námi není tak špatné. Už včera jsem viděla polovinu cestujících MHD s rouškami, dokonce i v ulicích. Nesmírně mě dojímá ta snaha pomoct, kolik lidí zcela zdarma šije roušky na svých zaprášených, léta nepoužitých singrovkách, kolik dobrovolníků nabízí nejrůznější formu pomoci, kolik lékařů slouží nekončící šichty a nasazuje své vlastní životy, kolik prodavaček se na náas nevybodlo a prodává nám zásoby, aniž by jim kokoliv poskytnul ochranné pomůcky, kolik řidičů MHD nás denně převáží, všichni vystavení ohromnéhomu riziku. Těm všem patří velký klobouk dolů! Nejsme špatní. Je v nás stále kus dobrého, jen prostě občas potřebujeme dostat přes prsty.
Spojme se, prosím, a buďme poslušní. Děláme to pro sebe, naše děti, rodiče, všechny blízké...
