Jan Bervida a jeho zpravodajské akce „Svobodné Evropy“

Dne 25.02. 1949 si ředitel americké CIA, Allen Welsh Dulles, pozval k sobě vedení „Rady svobodného Československa“ (The Council of Free Czechoslovakia) ve složení Petr Zenkl, Ing. Jan Bervida, Julius Firt a Ferdinand Peroutka.

Ing. Jan Bervida, 1929 - 1938 šéf československého civilního letectví (Ministre de l’aviation civile). 1945 - 1948, generální ředitel Československých aerolinií. 1948 emigroval s rodinou do USA.

Šéf americké CIA jim krátce sdělil, že Ministerstvo zahraničí USA chystá vybudování rozhlasové stanice „Radio Free Europe“ (Rozhlasová stanice Svobodná Evropa) na území SRN v Mnichově. Žádal je o spolupráci při vytvoření československé redakce a dodávání zpravodajských materiálů z komunistického Československa.

Redakce československého oddělení zahájila své vysílání dne 01.05. 1951 a takřka v zápětí se ozvaly pazvuky komunistických rušiček, které jsem v době mé působnosti ve Svobodné Evropě, pobočka Vídeň (1968 – 1971) nazval „moskevské boogie“. Název zdomácněl až do konce „studené války“.

Protože rušení vysílaných relací prakticky znemožňovalo příjem na většině území ČSR, lámali si někteří členové Rady svobodného Československa hlavy nad tím, jak dopravit Čechům a Slovákům důležité informace ze západu přímo do jejich rukou bez „moskevského boogie“ a komunistické cenzury.

Vynikající letecký odborník a v letech 1929 – 1938 prakticky „ministr československého civilního letectví“ (Ministre de l’aviation civile) Ing. Jan Bervida, přišel na nápad, tisknout a dopravovat letáky do ČSR, letecky pomocí vzdušných balónů.  

Svůj projekt nazval „Winds of Freedom“ (Větrné poselství svobody).

Organizováním leteckých balónových akcí ve vysílači Svobodná Evropa byli pověřeni redaktoři Jaroslav Pecháček a Antonín Paleček. Tyto projekty probíhaly v letech 1951 – 1956.

První měl Bervidův název „Winds of Freedom“ a zanesl leteckou cestou na území ČSR údajně 11 milionů letáků.

Druhou vlnu v roce 1953, nazval Bervida „Prospero“, podle jeho oblíbeného hrdiny Prospera ze Shakespearovy divadelní hry „Bouře“. Onu akci reprezentovalo 12 milionů letáků.

Třetí a poslední vlnu v roce 1954 nazval Bervida „Veto“. Operace „Veto“ zanesla celkem na území ČSR údajně dokonce 14 milionů tiskovin...

Jedná se tedy celkem o 37 milionů letáků dopravených vzdušnou poštou do komunistické ČSR, alespoň podle tvrzení české historiografie...

   Něco takového je pouze málo pravděpodobné.

Ing. Jan Bervida používal balónovou vzdušnou cestu pouze jako manévr na odvádění pozornosti komunistické kontrarozvědky...

Po dohodě s vedením CIA byl hlavním pramenem dodávání letaků diplomatická kurýrní cesta.

Naprosto amatersky, nekompetentně a primitivně organizovaná komunistická kontrarozvědka, tuto návnadu tzv. „spolkla i s navijákem“ a soustředila se pouze na létající balóny...

Přičemž by stačilo položit si několik logických otázek:

1. Tři Bervidovy vzdušné balónové vlny „Winds of Freedom“, „Prospero“ a „Veto“ nemohly v žádném případě dodat na území ČSR 37 milionů letáků. Aby k tomu mohlo dojít musela by být kapacita doletů minimálně desetinásobná.
2. Komunistická StB zaznamenávala dopady Bervidových balónů ve vzdálenosti od 60 do 120 km od bavorských hranic. To znamená, že letáky by se sotva dostaly do Prahy. Ovšem statisíce letáků byly prakticky ve stejný čas registrovány v Brně, Ostravě a dokonce i v Košicích na Slovensku...
3. Jak se tam dostali tyto tiskoviny, když ony oblasti byli mimo dosah doletů vypuštěných balónů? Jediná možnost – „agenti chodci“

Uvedu příklad:

   Já, coby již 7 letý hošík, jsem se zúčastnil aktivního odboje proti komunizmu.

Můj dědeček Adolf Bervida-Buquoy (starší bratr Ing. Jana Bervidy) byl 1950 vypovězen s mojí babičkou z Prahy. Oba byly nežádoucími elementy. Dědeček, za První republiky policejní komisař v Liberci a babička, německá učitelka (Grimm).

Byli noceně vystěhováni do polorozpadlé chalupy ve vesnici Rozkoš v okrese Kutná Hora. Dědeček stavení provizorně opravil, aby byl objekt vůbec schopen k bydlení...

Ing. Jan Bervida udržoval se svým starším bratrem Adolfem úzký kontakt přes velvyslanectví USA v Praze.

Starší bratr dostal příkaz zbudovat v okolí obce Rozkoš „mrtvé schránky“ a dodávat tam informace o zavádění JZD na Kutnohorsku. CIA zajímala i jména jednotlivých předsedů JZD, stanic SNB na Kutnohorsku, jména a hodnosti příslušníků SNB, tak jako jména příslušníků místnich organizací KSČ. Dále měl za úkol rozvoz letáků „Svobodné Evropy“ v dané oblasti.

Dvě mrtvé schránky zbudoval dědeček, s mojí pomocí, v lesíčku mezi obcemi Rozkoš a Vidice nedaleko rybníka zvaného „Vidičák“. Jednalo se o ideální místo s rozhledem do všech stran, takže příchozí mohl lehce postřehnout je-li sledován, či nikoli.

Bylo to velice riskantní mne zasvěcovat do dědečkova odboje. Ne snad, že bych jeho protikomunistické postoje nesdílel, ale mohl jsem se někde přeřeknout nebo se „pochlubit“ kamarádům. Vždy mi kladl na srdce: „Nikde o tom nesmíš mluvit! Jakmile se to komunisti dozví, zastřelí mě a nebudeš mít žádného dědečka.“

Z toho jsem měl vždycky ten největší strach...

Šíření letáků „Svobodné Evropy“ mělo rovněž svojí konspirační taktiku.

Jednou za měsíc projelo kolem našeho objektu na Rozkoši, o půlnoci, osobní auto s jugoslávskou diplomatickou poznávací značkou. Dědeček stál před vraty a kouřil cigaretu. To bylo znamení, že je vše v pořádku.

Řidič přibrzdil (nikdy nezastavoval) a do příkopu hodil balíček s letáky zabalený v igelitovém obalu. Tiskoviny jsme potom rozhazovali v okolních lesích, v blízkosti místních škol, zastávek autobusů, vesnických hospod a kostelů...

Několik balíčků dostala rovněž moje matka v Praze.

Jejím objektem byly Krčský a Kunratický les. Tam chodila se mnou vždy v sobotu na „výlet“ a před sebou tlačila kočárek s mým nejmladším bratrem Evženem, kterému byly tehdá tři roky. Byli jsme nenápadní. Kočárek měl dvojité dno ve kterém byly ukryty letáky.

Naše „sobotní“ cíle byla především oblast Krčského lesa: Restaurace „U krále Václava IV“, rozcestí „U velkého altánu“ a rybník „Labuť “. Dále oblast Kunratického lesa: Zřícenina „Nového hradu“, rybník zvaný „Mlejňák“, „Thomayerova nemocnice“ a rybník „Šeberák“.

Protože sobota byla tehdá ještě pracovní den, byly letáky určeny na neděli pro turisty s rodinami na místech, kde docházelo k jejich soustředění.

Tímto způsobem jsme s mojí matkou rozhodili cca. 2.000 letáků. Příští sobotu jsme vždy kontrolovali efekt našeho počínání – nikdy nikde nezbyl ani jeden leták!

Ing. Jan Bervida a americká CIA vycházeli z předpokladu, že jeden nalezený leták projde cca. 20 rukami čtenářů. To by znamenalo v mém případě a v případě mé matky celkem cca. 40.000 čtenářů.

Některé z letáků „Svobodné Evropy“ se museli určitě dostat do rukou pražské StB.

Ačkoli se v letech 1953 – 1956 v Krčském a Kunratickém lese vždy tiskoviny nalézaly na stejných místech, nikdy nenapadlo tuto naprosto diletanskou organizaci plnou břídilů, že se tam v žádném případě nemohly dostat balónovou vzdušnou cestou...