Ruští sedmilháři

Po obsazení Československa a rozdrcení „Pražského jara“ 1968, vžilo se u nás lidové pořekadlo, „kdo nelže není Rus“. Ovšem lhaní v Rusku není žádným bolševickým vynálezem, nýbrž jakousi vžitou tradicí tohoto národa.

Lež je tam přizpůsobena historickým okolnostem a Rusové lžou odjakživa...

     Avšak jejich výmysly dosáhly globálního významu až v 18. století. Ruská carevna Kateřina II si pozvala v roce 1787 rakouského císaře a českého krále Josefa II. na Krym, aby s ním dohodla podmínky nástávající války proti Osmánské říši. Současně se měla rakouskému císaři a početnému shromáždění zahraničních diplomatů demonstrovat bohatství a vojenská síla carského Ruska.Jak ovšem prezentovat něco, co vůbec neexistovalo?

Carevna Kateřina zaúkolovala polního maršála a svého milence knížete Grigorije Alexandroviče Potémkina, aby si něco vymyslel. Tento subjekt vládl neobvyklou představivostí a byl doslova geniální lhář.

Obratem ruky, aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nedávno k Rusku připojených oblastí, které byly pojmenovány Nové Rusko, pronajal si z Petrohradu na čtyřicet zkušených malířů. Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik desítek „válečných korábů“ s carskou suitou (ve skutečnosti to byly obchodní lodě, maskované jako válečné). Malíři namalovali kulisy vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali lidové písně.

Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť rakouskému císaři a diplomatickému sboru ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovali tak před návštěvníky několikrát. Po cestách jely vozy naložené „pytli s obilím“ (ve skutečnosti se však jednalo o písek). Před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků...

Leninovo bolševické Rusko lhalo jinak.

 Komunisté se drželi svého marxisticky-leninského dogmatu a nenávistné doktríny zvané „třídní boj“. Vytvořili prý stát „diktatury proletariátu“.

   Ve skutečnosti to byl společenský řád diktatury jedné politické strany ve kterém neměl proletariát žádná práva. Na občany byla uvalena zákonná pracovní povinnost. Takže, nejenže proletář neměl žádná práva, nýbrž se stal dokonce iotrokem.

Nejprolhanější komunistický novinový  plátek na světě se nazýval „Pravda“. Ale i jména vedoucích kádrů komunistického státu byla vylhaná: „Lenin“ (ve skutečnosti Uljanov), „Stalin“ (ve skutečnosti Džugašvili),  „Trockij“ (ve skutečnosti Bronštejn),  „Molotov“ (ve skutečnosti Skrjabin) atd.

   Britský premiér Winston Churchill, si ve svých pamětech stěžuje na obtížná vyjednávání, před II. svět. válkou, se Sověty ve společné koalici proti Hitlerovi „Británie, Francie a SSSR“. Neustále prý Rusové měnili podmínky a nakonec 1939 uzavřeli smlouvu o neutočení („Ribbentrop-Molotov pakt“) s nacistickým Německem a tím otevřeli volnou cestu Hitlerovu útoku na Francii, Británii a jejich spojence...

Na vojenské přehlídce v Moskvě ukazovali Sověti přítomným německým důstojníkům skvělou bojovou techniku až se jim tajil dech. Když však došlo k přepadení SSSR v červnu 1941, zjistilo se, že Kreml ničím takovým vůbec nedisponuje...

Přepadení Finska v roce 1939, vydávala Moskva za „bratrskou pomoc“. Totéž učinila v případě Československa 1968. Vznikl výrok „Rusové nás 1968 osvobodili od svobody“.

 Obsazená území východní Evropy a zotročení tamních národů zločineckým stalinským režimem se nazývalo také „osvobození“.

 Spuštění „železné opony“ a dráty nabité elektrickým proudem na hranicích, namířené proti místnímu obyvatelstvu, dostaly název „hranice míru“.

Postavení „berlínské zdi“ v roce 1961, za kterou zůstalo zazděných osm miliónů východních Němců, nazvali Rusové „ protifašistická hráz“.

I Putin, ve své typicky ruské damagogii, nazývá agresi proti zoufale se bránícímu ukrajinskému národu, jako boj proti „ukrajinskému šovinizmu a fašizmu“.

Prezident Ruské federace, Boris Jelcin, slíbil americkému prezidentovi Bill Clintonovi:„Slibujeme, že už vám nebudeme lhát!“ Z tohoto slibu nic nezbylo.

Alexandr Solženicin, poprvé v dějinách Ruska, napsal zajímavou brořůrku „Nežít se lží“ (1976). Putin tuto zajímavou publikaci zakázal!

Zcela běžná slova, vyslovená v normálním civilizovaném světě, dostávají v ústech ruského národa, zcela opačnou perverzní podobu doslova geniální lži. Je třeba, aby národy svobodného a demokratického světa si na tento ruský vokabular dávaly bedlivý pozor a naučily se tomu, co přichází z Kremlu, zásadně nedůvěřovat...