Třetí den dovolené nasedá naše malá skupina v Mikulově na kola a podle milého doporučení místní blogerky, sjíždíme k rakouské hranici. Kvalita okresky do Ottentalu s naší dé jedničkou je jednoduše nesrovnatelná. Samozřejmě v neprospěch rozvlněné dálnice.
Upravená políčka, jejichž meze nebyla nikdy rozorána, malé a střední venkovské chaloupky, usměvaví venkované. Nikde nevidíme okázalá a zbytečně velká stavení. Napadne mě, že tady nejsou zbohatlíci, kteří by se s nimi potřebovali předvádět. Vše je tu uměřené, z lidí, domů i upravené přírody je cítit jistotu, spokojenost a klid.
Při průjezdu Ottetntalem, sedíce na lavičce před prvním domem ve vsi, na nás vesele mává starý sedlák, kterému jeho statek nikdy nikdo neukradl. Ústa plná dokonalých zubů roztažená ve šťastném úsměvu. Když německy zavolám pozdrav pánbůh, stále s tím úsměvem spokojeně odpoví dejž to pánbůh. Za celou šestnáctikilometrovou cestu na Falkenstein potkáme jediné auto. To druhé, které nás předjíždí je místní autoškola.
Kromě sedláka potkáme později ještě vinaře v zástěře a řidiče, který tankuje u benzínového stojanu. Vždy se zastydím, když mě oba uctivě zdraví, měl jsem být první. Dochází mi, že lidé se tu zdraví navzájem, aniž by se znali. Když se vinař ukloní v uctivé pokloně, chci to napravit a ukloním se tak, že málem spadnu z kola.
Ve Falkensteinu zastavíme na chvíli pod kostelem. V křižovatce stojí dva obtloustlí cykloturisti. Jeden zírá do mapy, druhý má u ucha mobil. Nemusí ani promluvit, abych poznal krajany. Zpoceni snad ještě víc než my, na rozdíl od místních, působí naštvaně. Ten, který drží mobil, potvrdí vzápětí mou domněnku. Do telefonu mluví mile, když říká: „ Jo, jasně, já se večer připojím a podívám se na to..“ Potom mobil vypne, a nahlas i když pro sebe, si uleví: „ Debil jeden.. si neumí ani spočítat pascal.. idiot zas…nej “.
Zásoby vody jsme vypili a ve vražedném dusnu se v posledním kopci trápíme všichni. Obličej mám namočený v potu. Jako jediní návštěvníci zříceniny posvačíme a jedeme zpět. Cestou vedle silnice u vinohradu vidíme zaparkovaný nový Landrover. Klíčky v zapalování, dveře dokořán, vyhrává rádio. Majitel pracuje v sadu, daleko odtud. I když vím, že určité věci se na určitých místech prostě nestávají, nemohu si nevzpomenout, co se stalo nedávno v Čechách, kde jeden řidič opustil auto na tři minuty. Když vyběhl z obchodu a chtěl zloděje zastavit, ten ho chladnokrevně přejel.
Slušnost Rakušanů se mi natolik zalíbila, že si jí chci trochu přivézt do Česka. Hned za hranicí stojí u opřených kol starší pár. Kývnu na ně a pozdravím. Muž který se na mě předtím díval, otočí hlavu na druhou stranu, žena ohrne pohrdlivě spodní ret a jakoby překvapeně vyfoukne trochu vzduchu, aniž by promluvila. Po třetí podobné zkušenosti v různých obměnách to vzdávám.
Vzápětí musím prudce brzdit. Přes cyklostezku leží čerstvě pokácený mohutný strom. Asi o dva kilometry dál ořezávají dělníci větve u cesty, ale co má znamenat tohle ? Zcela zdravý pařez vyvolává otázky. Když už museli porazit zdravý strom, proč ho tedy hned nerozřezali ? Odpovědi nechtěně směřují k nízké zlomyslnosti. Výsledek vypadá jako nepochopitelná pomsta cyklistům. Naproti nám přenáší přes padlý strom kola sympatická dvojice. Pokusů se slušností už jsem se vzdal, ale tihle se nedívají skrze nás, jako bychom byli pouhým vzduchem. Pod tíhou bezprostřední situace se nadechuji k pozdravu. To už se ale ona i on mile usmějí a unisono zvolají : „ Tóbry den ! “ Když ze mě vypadne překvapené: „ Grüss Gott ! “ smějeme se už všichni.
