Koncem března rozděloval spolek Sisyfos opět své Bludné balvany. Není ani tak důležité kdo a zač „ocenění“ obdržel, jako spíše to, kdo tvoří tento podivný spolek a jaké jsou jeho cíle, že mu ti, jimiž se zřejmě z nějakých důvodů cítí být ohrožen, stojí za to, aby proti nim pořádal tuto každoroční taškařici.
Za zmíněným spiknutím stojí skupina vědců, tzv.českých skeptiků, kteří si vytyčili za cíl obhajovat poznatky současné vědy a zároveň kritizovat tisíciletím prověřené systémy od astrologie po alternativní medicínu. Nemohou se smířit s tím, že i mimo jejich okruh existuje někdo, kdo si dovoluje svobodně a dokonce nahlas vyslovovat své myšlenky a názory. Při své celoživotní vědecké práci, kterou obětovali svému oboru, aby se dozvěděli téměř vše o ničem, zřejmě zapomněli, že mohou existovat i jevy zjistitelné jinými přístupy, než kterým uvykli oni sami. Věří tedy jen tomu na co si mohou sáhnout, změřit, zvážit a spočítat. Co nelze dokázat jejich postupy, pro ně neexistuje. Je to již několik let, co si Bludný balvan od tohoto spolku vysloužil i herec Jaroslav Dušek. A to jen proto že si dovolil vidět svět trochu jinak. Už si nevzpomínám, zda akademici ocenili také Miloše Zemana, za jeho objímání stromů na Vysočině. Zatímco tihle ochránci té jediné a správné pravdy se snaží zesměšnit ty, které označí jako názorově nežádoucí, „oceněným“ naopak očividně na aktivitách skeptiků nijak nezáleží. Rozdíl je v základním přístupu k tomu, čemu se říká normální lidská tolerance. Komu slouží intuice, kdo vidí i srdcem, uvidí více, než ten, který používá jen rigidního rozumu. „Ocenění“jsou vůči skeptickým vědcům také tolerantnější, než je tomu naopak. Nedovedu si představit například Jaroslava Duška, jak vyčítá Jiřímu Grygarovi jeho víru v toho, jehož jméno se nesmí vyslovit, a udílí mu Bludný kříž za to, že se s ním neustále snaží setkat v pražských kostelech. Stejně tak nevím, co akademikům tolik vadí na tom, že Dušek si povídá s kameny. Naopak, on je pro mě tím, kdo své netradiční názory vyjadřuje jasně, logicky a které, ač pro lidi, kteří si nedovedou připustit žádnou změnu se zdají být šílené, mají hlavu a patu. Ostatně laskavý čtenář se může přesvědčit sám v knize od Pavlíny Brzákové „ZEMĚ cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška“. Někteří z těchto vědců přitom dosáhli ve svém oboru určitého věhlasu a nebýt toho, že se zcela zbytečně vyjadřují k věcem o kterých mnoho neví, mohl být jejich odchod ze scény důstojný. Pana Prof. Zahradníka mi bylo až líto, když jsem začátkem 90. let v jakémsi televizním pořadu viděl, kterak tento jinak sympatický chlapík, s dětinsky upřímnou zlobou horlí proti astrologii, o které evidentně kromě pouťových předpovědí přečtených si v novinách cestou ve vlaku, nevěděl vůbec nic. Jestli je možné, že ho tehdy slyšel i Johannes Kepler, směje se možná v hrobě ještě dnes. Skeptici pod záminkou osvícení našeho vědomí, vylučují jiné názory jiných, ve snaze prosadit výlučnost a závaznost jednoho jediného přístupu. Toho jejich, jediného, který znají a kterého se jim podařilo za celý svůj život osvojit. Jejich zkostnatělé myšlení je zřejmě jedním z důvodů, proč usilují o totalitní monopol vědy. Jako bychom i bez nich nevěděli, že současné vědní poznatky vždy vydrží jen do těch příštích, které ovšem mohou být přesně opačné, než ty dnešní.
