Při pravidelném rozloučení u modrého kontejneru, kde jsem se včera zbavoval balíku starých novin, upoutal mě ve výtisku z posledního březnového dne krátký článek od kritika Chuchmy. Přál v něm spisovateli Vieweghovi. Tedy přál. On
Chuchma se nejprve několika neutrálními větami o pražském maratonu nadechuje k hlavnímu útoku, aby poté sdělil oslavenci a celému národu, co mu leží na srdci nejvíce. Prý by Michalovi přál, aby už konečně sebral všechnu sílu, a napsal opravdový a hluboký román, dílo, které by se alespoň trochu blížilo tomu, co v Americe píše Philip Roth. Při použití důkazu z opaku se jinými slovy v tom na první pohled milém, narozeninovém článku skrývala zpráva o tom, že oslavenec do dnešního dne psal a vydával jen samé povrchní a nevýznamné texty, které pokud by se vůbec měly ucházet o pozornost kritiků, potom leda v negativním smyslu. I kdyby tomu tak bylo, je více než jisté, že Viewegh nikdy nebude Rothem, stejně jako Gott nikdy nebude Krylem. A to ani kdyby mu to pan Chuchma, nebo kdokoli jiný přál každý den hned několikrát. Každý jsme originálem a jako takoví máme své příznivce a odpůrce, sympatizanty či vyložené nepřátele. Nacházíme se vzájemně se svými spřízněnci na základě tajuplných, těžko definovaných chemických reakcí, stejně jako se už v prvních vteřinách setkání poznáváme se svými odpůrci. Je známou pravdou, že ani několikatisícový zástup čtenářů nemusí vypovídat mnoho o kvalitě díla, stejně jako se nedá zpochybnit fakt, že Viewgh má čtenářů jednoduše nejvíc. Kdyby se stal zázrak a spisovatel by naplnil kritikovu touhu, možná by přišel o své čtenáře a oni o radost ze čtení svého oblíbeného autora. Třeba by se potom jeho psaní líbilo už jen panu Chuchmovi a několika dalším kritikům. Ono to naštěstí není možné, ale ani mně by se nelíbilo, kdyby pan Chuchma psal jako Spáčilová. Buďme k sobě tolerantní, berme lidi, věci i události takové jací jsou, nechtějme příliš mnoho, a už vůbec ne nemožné. Možná že potom budeme spokojenější.
