Skutečnost, že ze mě nebude žádný velký hrdina jsem zjistil již na základce, jako žák druhé třídy. Jednoho dne cestou ze školy, mě naprosto nečekaně a jen pro své pobavení, napadl spolužák Nedvěd, který nedávno propadl do naší třídy. Vystřelený knoflík z mých manšestrových kraťasů reagující na dobře mířenou ránu na břicho, byl tehdy mou jedinou obranou, jež evidentně nijak nesouvisela s mou vůlí.
Od toho dne uteklo několik desetiletí a mnohé se změnilo. Mé tělo už dostalo od lékařů svůj první náhradní díl, ale rvát jsem se dodnes nenaučil.
Minulý čtvrtek jsem se vydal pěšky do nemocnice na technickou kontrolu vyměněného kyčelního kloubu. Ve spodní části jedné z uliček svažující se z hlavního náměstí, zaslechl jsem za sebou zoufalé volání. Chyťte ho ! Zloděéééj !
Rozumu se nechce pouštět do předem prohraného zápasu a tak hlava bleskově vymýšlí různé důvody, proč nereagovat. Rozhlédl jsem se v naději, že zahlédnu někoho statečnějšího, leč na chodníku vidím jen šourajícího se staříka, sice ozbrojeného hůlkou, leč nijak neprojevujícího zájem o dění kolem sebe. Je to tedy jen na mně. Zasáhnout musím, i kdyby to mělo být jen proto, abych si odepřenou pomoc nemusel později vyčítat.
To vědomí mě k mému překvapení mobilizuje. Také je to má poslední racionální úvaha té chvíle. Otočím se dozadu a vidím přibíhat o hlavu vyššího sprintera v bílé bundě. Od toho okamžiku amigdala v mém mozku přepne na zrychlený režim a převezme řízení těla. Mysl začíná naopak veškeré dění vnímat zpomaleně. Stojím klidně a předstírám, že jen očumuji výlohy. Snad proto se běžec nenamáhá vyhnout se mně obloukem, ale důvěřivě běží těsně kolem mě. Když je metr přede mnou, něco ve mně zařve : „ Tak co je ! “ A stejná síla mu nastaví pravou nohu do běhu a oběma rukama ho chytí za bundu. Skácí se na zem. Stojím v předklonu nad ním a než si stačím uvědomit, že nevím co teď, přiskočí zezadu nějaký kulturista, okamžitě mu klekne na záda a zkroutí mu ruku dozadu. Zařve jen : „ Pust ho ! “ Mladík položí mobil na zem a rychle drmolí : „ Nechte mě, už ho nedržím, už ho nemám, já už to neudělám .“ To už přibíhá okradená mladá žena, chytí ho oběma rukama za rukáv, energicky ho zvedá ze země a zadýchaně říká: „ Tak pojď ty hajzle, teď půjdeš se mnou ... “ A odvádí si ho zpátky k náměstí, kde sídlí městská policie. Svět kolem mě se opět začne otáčet původní rychlostí.
To vše se odehraje v průběhu pouhých několika vteřin, nedozvíme se už nikdy co přesně předcházelo, ani jak to bylo potom. Čtyři lidi, kteří se viděli prvně v životě, aby je spojila tahle kratičká událost. Tři z nich projevili rychlou spolupráci, a aniž si řekli navzájem jediného slova, v klidu se rozcházejí každý po svém.
Vzrušením se mi ještě třesou kolena, když si říkám: A je to… konečně jsem se zachoval, tak jak jsem měl, mám to za sebou. Děkuji osudu, že mně dopřál tuhle zkoušku, ve které jsem proti všem předpokladům a svému očekávání uspěl. Bylo to vlastně jednoduchý a nemusím si nic vyčítat. Nemusím se tím už vůbec zabývat. Teprve druhý den mi dojde, že jsem si mohl vyvrátit svůj zánovní kloub, ale to mě v tu chvíli vůbec nenapadne. To jen podvědomí udělalo co muselo a mělo.
Teď kráčím jako olympijský vítěz v zápase řeckořímském a cítím, že se vznáším dvacet centimetrů nad zemí. Moje mysl se tetelí blahem. V jejích představách mi děkuje nejprve velitel městské policie, po chvíli už sám primátor, který mě za tím účelem pozval k sobě na radnici, kde se stoly ztrácejí pod vybraným jídlem a pitím. Proberu se teprve když mě tiskne ruku prezident republiky a v druhé drží státní vyznamenání. To již procházím parkem, kde na lavičkách posedává skupinka anglických turistů. Dívají se na mě, něco si povídají a rozpustile se usmívají. Sebevědomě opětuji jejich milé úsměvy a pokračuji v chůzi.
Vejdu do stínu nemocnice a z očí sundám sluneční brýle. Jedno sklo v nich chybí. Konečně mi dochází, proč se ti Angláni tak usmívali...
Zpátky domů se vracím stejnou cestou. Černé sklíčko, rozbité na střípky, leží tu na chodníku jako jediný, němý svědek toho krátkého dopoledního dramatu.
