Žerykovo klíště

Neměla jsem žádné zvlášní nadání, ani žádnou vizi, kam se mnou po základní škole. O ekonomickou školu, jedinou v našem okrese, byl obrovský zájem a bez partajní "tlačenky" nebyla šance se na ni dostat. Měla jsem sice vyznamenání,

ale to se v uvahu nebralo. Na ekonomku neprotlačili rodiče ani učitelé moji kamarádku, která  dostávala od prvního ročníku až do devítky samé biče. Jako druhou možnost si napsala učební obor: prodavačka. A na tu se dostala. Se samýma jednička od první třídy se zařadila do učebního procesu.

Doma jsem navrhovala, že bych také mohla jít na prodavačku, ale rodiče můj návrah neschválili. Chtěli mít doma maturanta a byli pro to ochotni udělat cokoliv. Rozhodili sítě a zjistili, že jediná možnost, kam bych se mohla bez nějakého kádrového protlačení hlásit, byly školy  s technickým zaměřením, průmyslovky. Pro moje vzdělání byli ochotni udělat cokoliv, nezarazilo je ani, že po škole budu muset zůstávat v dalekém městě a přespávat na internátě. Jako prodavačka bych bývala spala doma a do školy a na praxi dojížděla do okolních vesnic.

Zařadila jsem se mezi zájemce o průmyslovku, kde byl dívek nedostatek. Byla to škola o něco těžší pro holky, a proto jsem tam měla k přijetí docela hodně dveře pootevřené, stačilo udělat zkoušky. A nebyla jsem jediná, kterou tam rodiče dostrkali. Sešla se nás tam docela dobrá banda holek, kterou kluci rozmazlovali. První ročník byl trochu těžší, velká změna, ale proplouvat mezi učebními předměty mi nevadilo, ani s výkresy to nebylo špatné, a vždycky tam byl nějaký spolužák, který byl ochoten nám, dívkám, pomoci.

Horší okamžiky jsem zažívala při tělocviku. Nikde nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Žádný zachránce na obzoru, každý z nás musel cvičit za sebe. Na základce mě učitelé už znali a věděli, co jsem schopna udělat a co ne, do toho mě nenutili.

Na průmyslovce nás dostal na starost "žhavý" a aktivní tělocvikář, který vyžadoval výsledky od každého. Nevím, kde přišel k tomu, že jsme se narodili s hadí páteří a chtěl po nás takové výkony, jako kdybychom se přihlásili na tělovýchovný institut. Naháněl mi hrůzu, protože on ještě netušil, že já mám páteř jako z oceli, také tak "ohebnou".

Náš tělocvikář měl přezdívku: Žeryk, ano, Hurvínkovo Žeryk. Byl také neustále vyceněný, jako psi bývají, ale tělocvikář měl plnou pusu bílých, krásných zubů a hodně se usmíval. Byl vyšší, štíhlý a na hlavě měl husté světlé vlasy zastřižené stylem: na ježka. Nejedna studentka se ho snažila polapit do svých tenat. Holky se předváděly, sváděly, provokovaly, ale já jsem z něj měla strach a respekt. Chtěl, abychom opravdu cvičili, nejenom kluci, ale i holky, a to já jsem při nejlepší vůli, nedokázala.

Od první hodiny jsem měla pocit, že si na mě zasedl.  Nikdy jsem nepochopila proč si myslel, že já budu podávat lepší výkony, než jsem byla schopna.  Byla jsem vyšší, štíhlá s dlouhýma nohama a on se mě snažil k lepším  výkonům třeba "dokopat". Nebo si myslel, že ve mne probudí lásku ke cvičení? Ošklivě se zmýlil a já jsem trpěla a ještě víc tělocvik nenáviděla. Na kruhách jsem dokázala prostčit nohy do otvorů a houpat se, tak jako v dětství: dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Pokud chtěl, abych otvory prostrčila nohy a zavěsila se hlavou dolů, tak jsem se rychlostí blesku z kruků vymotala a zařadila jsem se do fronty, za holky, kam jsem se schovala. Neustále mě musel odněkud lovit.

Kozu jsem přeskočila, i koně, na bradlech bych si zpřerážela nohy a nepomohlo ani, když mě na ně vysadil a očekával, že předvedu kotoul.

"Možná, že tě bude bavit běh," připravoval mi další muka. Nemohl pochopit, že se někdo s ocelovou páteří a s nenávistí k tělocviku prostě narodí a nezáleží na tom, že vypadá jako atlet.

Ne, běh mě také nenatchl a nejde podávat výkony, pokud nemáte motiv a ten jsem neměla. Jenom strach ze Žeryka, který mě svazoval, co si opět na mě vymyslí a odkud mi nedovolí uniknout. Skok do dálky, také nebyl to pravé ořechové, nikdy jsem si nespočítala kroky a čáru přešlápla a nebo jsem se odrazila o metr dříve, a tím jsem neměla požadovaný  výsledek.

V zimě nás čekalo: plavání, měli jsme si z domova přivézt plavky, koupací čepici a hurá do bazénu. Hurá: kam? Zvládla jsem uplavat asi pět temp, a to ještě pode mnou nesměla být hloubka.

V šatně bylo veselo, holky se převlékaly do plavek, švitořily o Žerykovi a nejedna z nich do něj byla bláznivě zamilovaná. Ještě nám nebylo šestnáct let, a tak se to nechá odpustit. Žeryk byl prostě kantor-Ideál, no, jak pro koho.

Bazén jsem také nenáviděla, vlhko, zima a studené dlaždice. Kam bych se tlačila, spolužačky naskákaly do vody a jenom já jsem tam několik metrů od bazénu nesměle přešlapovala a přemýšlela jsem, jak z této situace ven, aniž bych se namočila.

"No, tak tam taky skoč," pobízel mě dobrosrdečně Žeryk. Asi jsem mu už musela lézt na nervy, ale nedával to najevo. Cokoliv zadal, tak já jsem se z toho snažila uniknout. 

Z ničeho nic ke mne přiskočil, chytil mě do náručí a se slovy:

"Hodím tě tam..." udělal několik kroků k bazénu.

"On mě utopí," blesklo mi hlavou a v panice jsem mu omotala ruce kolem krku a přitiskla se ke němu, aby mě nemohl do vody hodit a řvala jsem na celý bazén:  "Ne, soudruhu profesore, néééé."

To bylo ještě v době, kdy nás učili: soudruzi, a kdy se učitelé nebáli dotknout žáků, že je obviní ze sexuálního obtěžování. Tak v těch letech jsem se přitiskla k Žerykovi jako jeho osobní klíště a řvala jsem na celý bazén.

Spolužačky v koupacích čepicích přestaly blbnout ve vodě a poulily na nás nevěřícně oči z bazénu. Co to jako na břehu vyvádíme, Žerykovi už byla tato situace nepříjemná a snažil se mě se sebe setřást, ale marně. Dokud mě neujistil, že mě do vody nehodí a já jsem mu neuvěřila, do té doby jsem ho křečovitě svírala kolem krku a dusila jsem ho.

Pustil mě a já jsem se utekla schovat do šatny. Dovolil kamarádkám, aby se do šatny vydaly za mnou.

"Co jste to tam dělali?" "Jak jsi se mu ocitla kolem krku?" "Visela jsi tam jako jeho klíště."

Zahrnovaly mě spolužačky spoustou otázek, a já jsem brečela, protože mě Žeryk chtěl utopit.

Od té doby jsem měla přezdívku: Žerykovo klíště, které jsem se čtyři roky nezbavila. A učitel? Ten se mi vyhýbal, jak mohl. Jakmile mě viděl z dálky, tak raději odbočil, aby mě nemusel potkat a podívat se mi do očí. I při tělocviku jsem měla výhody. Nikdy mě k ničemu nenutil, dokonce jsem se mohla i dvakrát do měsíce vymluvit na menstruaci a necvičit. Nikdy po ničem nepátral, moje výmluvy tiše akceptoval, asi se bál, abych svůj "výpad" nezopakovala. 

------------------------------------------------

Tento příběh, nebyl můj příběh, ale moji kamarádky z dětství. Vždycky jsme spolu měly spoustu legrace, škoda, už jsem ji neviděla asi patnáct let.