Z t r a c e n a

            Umrtim manzela se muj zivot uplne zmenil. Najednou jsem byla bezprizorni, zoufala a sama na spoustu problemu, zarizovani a papiru. Nekolik mesicu jsem se se vsim hrdinne prala, ale nakonec jsem podlehla nalehani, abych se odstehovala za dcerou na Floridu.           Premyslela jsem, vzdycky jsem chtela bydlet na Floride. Miluju slunicko, more a nepripadala bych si uz tak sama, snazila jsem se najit vyhody na zmene mista bydliste. Mela jsem vsak jednu podminku, nechtela jsem bydlet u vdane dcery. Drzim se zasady, ze mladym je nejlepe do manzelstvi nemluvit. Moje podminka vsak byla obratem ruky splnena. Dcerina tchyne, ktera od nich bydlela ani ne pul hodinku jizdy autem, zila sama v baraku a byla vazne nemocna, takze potrebovala nekoho, kdo by se o ni postaral. Nabidka se mi nakonec zalibila, alespon nebudu mit cas utapet se ve vlastnim trapeni.          

Rika se, ze je lepsi vyhoret, nez se stehovat, coz je pravda. Po nekolika mesicich jsem konecne nasla kupce na barak, objednala jsem si stehovaci auto a zjistila, ze bych potrebovala ta auta alespon dve. Dalsi problem byl, kam vsechno svoje zarizeni dam, kdyz dcerina tchyne ma svuj barak narvany svym vlastnim nabytkem. Rozprodala jsem  veci a vsechno slozila do jednoho stehovaciho auta.V den D jsem nasedla do osobaku, nalozila sveho psa, ktery stale smutnil pro panicka, pobrecela jsem si nad prazdnym opoustejicim barakem, nad zustavajicim kocourem, ktereho se ujmuli sousedi a vyrazila jsem smer Florida. Cekalo me nekolik hodin jizdy, cekal me novy zivot.

          V novem domove jsem byla asi tyden, byl prosinec, ale presto slusne teplo. A mne bylo obzvlaste, protoze jsem uklizela a stale se zabydlovala. Muj pracovni elan byl nahle narusen. Postradala jsem psa. Uvedomila jsem si, ze jsem ho asi pred pul hodinou pustila vyvencit pred barak a uplne na nej zapomnela. Bezela jsem ven, volala ho jmenem, ale po psovi ani vidu ani slechu. Nejspise utekl z neoplocene zahrady a vydal se prozkoumat nove okoli. Jak jsem na nej mohla zapomenout, obvinovala jsem se a utikala zpatky do domu pro klicky od auta.  

          Pomalu jsem projizdela ulickama mezi domy a koukala po zrzave srsti sveho psa. Nebyl nikde a me napadlo, jestli se nevydal na hlavni silnici. Pri predstave, jak klickuje mezi projizdejicimi auty, brzdi dopravu, a to nejhorsi jsem nemohla ani domyslet, me uplne zatrnulo.  

          Oddechla jsem si. Doprava sice byla brzdena, ale straznikem, protoze ve skole skoncilo vyucovani a on stal na silnici a korigoval auta, aby provoz byl pomaly a plynnuly. Nikde jsem nevidela sveho psa, presto jsem zastavila auto a dobehla k policistovi.

          “Ztratil se mi pes, nevidel jste ho?” zeptala jsem se udychane.

          “Jak vypadal?” zajimal se.

Popsala jsem sveho stredne vysokeho, chlupateho, rasove blize neurciteho psa. Policista zakroutil hlavou.

          “Nevidel, ale vite co, nechte mi tady telefonni cislo, kdybych ho spatril, tak vam zavolam.”

Byla jsem stastna, takova ochota, uz budeme na hledani dva. Moji radost vystridalo zdeseni.

           “Nevim telefonni cislo,” priznala jsem zahanbene. Zatim jsem se nezajimala o telefonni cislo domu, kde nyni ziji., Take mobilni telefon jsem odhlasila, protoze dcera mi priveze mobil stejne znacky jako ma ona, budeme mit tim padem volani zadarmo.

            “Dobra,” rekl ten hodny policista. “Tak vasi adresu.”

            Dalsi sok. Samozrejme, ze do toho domu, kde nyni zustavam, trefim, ale ulici a cislo?”

            “Nevim adresu,” spitla jsem a byla bych se nejradeji propadla nekolik metru pod zem.

 Policista se zarazil, prestal na chvili sledovat dopravu a zmeril si me od shora dolu, az jsem se zastydela. Byla jsem nenamalovana a vite, jak vypada zenska v padesati bez makeupu, vlasy jsem mela stazene do culiku a na sobe pracovni teplaky pod kolena a vytahane od barvy zaspinene triko.

            “Pani,” povidal mi laskave policista, “a vite urcite, ze se vam ztratil pes? Neztratila jste se nahodou vy sama?”

            Lekla jsem se, jeste si bude myslet, ze jsem bezdomovkyne obtezujici policisty. A tak jsem mu prekotne vysvetlovala svuj  nekolika mesicni zivot a svuj tydenni pobyt v novem dome, kde si ani  pes jeste nezvykl.                                                                                                                                             

             Musim rici, ze vsechno dobre dopadlo. Uveril mi. A nakonec I sveho psa jsem si sama nasla.