Vykrmíme si kuřata na maso,

rozhodli jsme se s manželem, když jsme se kolem roku 1990 odstěhovali do nedalekého městečka. Přišlo nám to jako dobrý nápad. Snad v každé chalupě měli lidé mrazák a na zahradě nějaké zvířectvo. 

Nechala jsem se ukecat a manžel přivezl nejdříve mrazák a potom krásné kohoutky. Krmili jsme je a oni, jakmile nás viděli přicházet, už se k nám sbíhali. To bylo vždycky radosti a někteří kohoutkové se stali dokonce naši "mazlíčkové".

Jednoho dne se manžel na naši slepičí farmu zahleděl a oznámil mi:

"Už je budeme muset zabít."

Věděla jsem, že přijde ta chvíle a bála jsem se jí. Udělalo se mi zle při představě, že ta krásná malá kuřátka pobijeme. A to jsem si myslela jsem, že jsem dostatečně připravená z mládí. U šumavské babičky jsem  byla zvyklá na "krvavý dvůr". Babička pleskala králíky za uši a s bráchou jsme museli asistovat při stahování i kuchání vnitřností. Naše babička podřezávala krky slepicím, kuřatům, husám i kachnám a říkávala nám:

"Vy byste se beze mne nenajedli. Zvířata by vám běhala po dvoře,"

A moje maminka odpovídala:

"Koupili bychom si maso v obchodě," byla také zbabělec, který se do hospodářství nehodil.

Byla jsem městské dítě s babičkou na vesnici. Na zabíjení zvířat jsem byla zvyklá. I když z dálky, nikdy jsem se jatek nezučastnila, ale nepamatuji si, že když přišel řezník zabít pašíka, že by se s ním rodina srdcervoucně loučila.

Byla jsem městské dítě, ale můj manžel byl kluk z vesnice, nějak jsem předpokládala, že se zabíjení kuřat ujme on. On si zase prý myslel, že bych jejich krčky mohla podřezat já. Trauma, kdy jsem litovala, že jsem se do něčeho takového mohla nechat ukecat.

Zabíjení jsme odložili o týden a potom o další týden.... až se manžel rozhodl, že nemůže riskovat, aby se mu v okolí mužství posmívali, doběhl do hospody se posilnit a vyrazil na nebohá kuřátka.

Myslela jsem si, že jako v dětství, někam se schovám, abych nemusela krvavé lázni přihlížet. Omyl. Manžel mi zmizet nedovolil. Nastoupila jsem s vařící vodou a ta teplá nebohá tělíčka jsem škubala a potom kuchala a  vyjímala vnitřnosti. Rvala jsem u toho, jak já jsem u nich brečela. Každé kuřátko bylo vykoupeno slzama.

"Co řveš?" zeptal se mě manžel, když byl s vyvraždˇováním hotový a přišel se podívat, jak si vedu se škubáním.

"Je-mi-jich-líto," škytala jsem v pláči.

"Nejhorší bylo je zabít, tedˇ už mi to nevadí," sdělil mi.

"Já nemůžu, já nemůžu.... byli tak živí, tak krásní..." řvala jsem dál.

"Jdi od toho," řekl mi mrzutě a pokračoval tam, kde jsem přestala.

Kuřata jsme nacpali do mrazáku. Pokaždé, když jsme pekli naše kuře, tak manžel si liboval, jak jsme je pěkně vykrmili a mě se zvedal žaludek.

Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsme chovali užitečné zvířectvo. Vím s určitosti, že kdybych to zvířátko nejdříve musela zabít, abych si ho potom mohla uvařit, tak bych určitě, ale určitě byla vegetarián.