Učitelé ruštiny

Kdysi dávno, v době středoškolských vylomenin, jsme měli učitelku ruštiny, vysokou a štíhlou dámu s vlasy barvy hasičského auta. Naše učitelka milovala zvuk vlastního hlasu a náš první rok zahájila nadšeným vyprávěním o své

nezapomenutelné cestě, která byla do Sovětského svazu. Samozřejmě, že vyprávěla v ruském jazyce a my žáci jsme ji nadšeně přikyvovali, jako bychom všemu rozuměli. Naše ruštinářka byla rozenou vypravěčkou, protože o Sovětském svazu dokázala mluvit celé vyučovací hodiny. Když vyprávěla své příběhy, čas nám příjemně utíkal a ani jsme nedutali. Celá třída byla vděčna, že nás zapomínala zkoušet a místo toho se chovala jako dokonalá průvodkyně a chrlila na nás ruštinu bez pauz a čárek. Všichni jsme si mysleli, že jsme s ní vyhráli jackpot – dokud nás nezasáhla realita pololetních písemek.

Představte si, že rozjásáni vejdete do třídy a očekáváte nové pohádkové vyprávění o zemi, kde zítra znamená již včera. Místo toho vám na lavici přistávají listy papíru a učitelka jen suše oznámí:

"Napíšeme si pololetní písemku."

Půl roku nás z ruštiny nezkoušela a my naivkové jsme si mysleli, že takto se provypráví až do konce roku. Během hodiny nás nevarovala, že jednou přijde den "D" ve formě písemky. Jen matně jsme si vzpomněli, že některé hodiny po svém dlouhém vyprávění, nám při svém odchodu ze třídy, ledabyle hodila nápovědu:

Učebnice od strany až do strany, pravděpodobně znamenamenalo, že bychom se do ni měli doma  podívat. Z devítiletky jsme nebyli zvyklí na samostudium a ten, kdo její dobrou radu, na které strany se v knize podívat, přeslechl, tak v pololetí nevěřícně zíral na předtištěný test.

Ano, tato dáma, která mohla ihned nastoupit do kabaretního pořadu, vypadala, že by ani mouchu nezabila, natož nás klasifikovala nedostatečně. Omyl, uměla dávat pětky a pokud jste se jí dostatečně nezalíbili, mohla vám i léto proměnit v dárek, který byl v podobě opravné zkoušky. Ach, ta radost.

Prvního půl rok jsme byli z jejích vyčovacích hodin v šoku, pak jsme si zvykli, že naše ruštinářka je všechno jiné, než učitelka. Učit ji nebaví, a proto i když jsme z devítiletky na tento styl samostudia nebyli zvyklí, naučili jsme se na hodiny ruštiny připravovat doma. 

Zvyk je železná košile a my jsme si bláhově mysleli, že se s naší ruštinářkou zdárně prokoušeme až k maturitám. Ale po dvou letech nás naše nadšená vypravěčka ruských pohádek opustila. Poslali ji na rok do Sovětského svazu, snad aby tam nasbírala více zajímavých příběhů, o kterých bude studentům vyprávět.

Naše třída zůstala bezprizorní, a tak na začátku třetˇáku k nám do třídy vešel už postarší a velice obávaný učitel ruštiny. Předcházela ho pověst, že během vyučující hodiny jste si nesměli ani na minutku "zdřímnout", protože měl vysoké nároky.

Zamrazilo nás, naše třída, která měla s předchozí učitelkou místo hodin ruštiny kabaretní představení, byla s ruštinou malinko pozadu.

Ano, učitel byl příšný, vyžadoval stoprocentní soustředění a jeho vášní byly nejspíš vědomostní kvízy. Během hodiny chodil tiše po třídě, vykládal látku, z ničeho nic se zastavil, "vystřelil" nečekanou otázku a vzápětí ukázal prstem na ohromeného studenta, který musel povstat a odpovědět. Jeho záludnost spočívala v tom, že látku neustále opakoval, a proto jste nevěděli, na co se vás zeptá. Naše odpovědˇ musela být správná a rychlá, jinak se otočil a ukázal na dalšího nic netušícího studenta. Měl notýsek a do něj si dělal poznámky nebo si psal známky? Nevěděli jsme. 

S novým učitelem jsme přežili půlroční písemky a na konci školního roku nás opět čekaly dvě písemky. Jedna byla z gramatiky a druhá ze slohu. Oddychla jsem si, když jsem z gramatiky dostala krásnou trojku, uvěřila jsem totiž, že i kdybych sloh napsala na pětku, tak na vysvědčení budu mít sice ošklivou čtyřku, ale na konci prázdnin nebudu muset dělat opravky.

Trojka z gramatiky mě natolik uklidnila, že jsem se začala flákat a na sloh se moc nepřipravovala. Překvapilo mě, když se rozdávaly opravené písemky a několika studentům písemka na lavici nepřistála. Byla jsem mezi nimi. Jak to, jak se to mohlo stát?

"Někdo z vás měl špatný sloh a někteří z vás gramatické chyby," oznámil nám ruštinář naprosto bez emocí, ačkoliv s námi emoce mávaly. "Příští pondělí ke mně přijdete do kabinetu a dám vám napsat sloh znova. Bude to však jiné téma," oznámil nám. Ne, nebyl to žert, asi měl alergii na smích, protože jsme ho nikdy neviděli ani se pousmát.

Vzduch se ochladil, nikdo z nás nevěděl jak a co se máme doučit, opravené písemky jsme neviděli.

"Propadáme?" ptali jsme se, ale učiteli ruštiny jsme nestáli za odpovědˇ. Měl svůj plán podle kterého si jel, atˇ jsme hudrovali nebo ne.

Tak to budu mít pěkný týden, naříkala jsem, protože jsem nevěděla, kde mám přidat. Mám se našprtat gramatiku a nebo raději něco o VŘSR? V minulé písemce toto téma nebylo, ale kdo mi zaručí, že nám ho v pondělí v kabinetu jako naschvál při přezkoušení nedá?

Učila jsem, až se mi z hlavy kouřilo, když na mne v sobotu ráno zazvonilo pokušení. Opálená kamarádka  mě lákala, abych s ní odjela na chatu.

"Nemůžu, asi propadám z ruštiny," udělala jsem na ni kyselý obličej.

"Ty nevíš, jestli propadáš nebo ne?" podivila se.

" Písemky nám neukázal, takže si myslím, že jsem sloh napsala na pět a v pondělí jdeme k němu dělat opravu," postěžovala jsem si nad jeho krutostí, když je venku tak nádherně a já musím být doma a šprtat se.

"Nejlépe se ti bude učit v přírodě," rozhodla kamarádka a dodala: "Sbal si knížky a sešity a jdeme na autobus."

Zaváhala jsem, chata byla velké lákadlo, a tak mi kamarádka šla příkladem. Naházela knihy i sešity do tašky a strčila mi ji do ruky.

"Je to všechno, co k učení potřebuješ?" zeptala se jenom.

V autobuse jsem se jí přiznala: "Už mi stejně nic do hlavy neleze."

Sledovala jsem ubíhající silnici a těšila se, že autobus nás zaveze do oazy klidu a míru. Chata stála mezi ovocnými stromy, všude byla zelenˇ, barevné květiny nasázené na skalkách a ptáci řvali bez přestání. Občas se ozval z nedaleké vesnice štěkota psa nebo křik slepic.

S kamarádkou jsme si vedle chaty rozložily lehátka a vůbec nám nevadilo, že na WC musíme běhat ven a také si musíme přinést studenou vodu ze studny a na mytí si ji musíme ohřát na vařiči.

Kamarádka se na lehátku položila, ale já jsem jenom pololežela a měla jsem dobrou vůli se učit. Knihu ruštiny jsem chvíli držela, ale byla jsem unavená a zavíraly se mi oči, kniha mi docela dobře posloužila jako opěradlo hlavy. Sešity mi skončily na břiše a překážely mi v rovnoměrném chytání bronzu, a tak jsem je pohodila do trávy. Unava byla větší, než snaha po ruské moudrosti, oči se mi zavíraly.

Dva dny jsem se přesvědčovala, že knihu musím otevřít, ale kamarádka byla zábavnější, než vstřebávat nezáživná slovíčka nebo ruskou gramatiku. Dopadlo to přesně tak, jak jsem předpokládala, z chaty jsem se vracela plná dobré nálady a odpočatá, ale neuměla jsem nic navíc, než jsem v sobotu ráno odjížděla.

Na pondělí jsem se netěšila, předpokládala jsem, že to bude propadák. Ale i nechtěné pondělí přišlo a já jsem po vyučování vyrazila s ostatními neprospívajícími studenty do kabinetu našeho ruštináře. Dobrá nálada mě neopouštěla do té doby, než nám rozdal prázdné papíry a řekl nám zadání.

Roztřásla se mi tužka, když jsme se rozsadili po kabinetu, zatímco ruštinář seděl u stolu a něco si opravoval.  Začala jsem litovat, že jsem nezůstala v sobotu a neděli doma a neučila se. Tedˇ mě čeká opravná zkouška po prázdninách a nebo dokonce opakování ročníku.

V obavách jsem čekala na další hodinu ruského jazyka, jaký ortel mi učitel přinese.

Na lavici mi položil moji písemku a nečekaně řekl:

"Veděl jsem, že máte na víc a sloh můžete napsat na jedničku," pochválil mě s kamennou tváří a já jsem zalapala po dechu a vykulila oči. "Nechtěl jsem vám trojkou z ruštiny kazit vysvědčení a tedˇ vám můžu dát s klidným svědomím dvojku. Trojku z první písemky a sloh na jedničku, z písemek vám vyšla čistá dvojka," vysvětlil mi proč jsem si musela zopakovat písemku ze slohu.

A já bych bývala zařvala vzteky. Tak ten týden nerváků kvůli tomu že propadám a biflovala jsem se jako pitomec, bylo jenom kvůli tomu, že jsem měla dostat z ruštiny trojku?

"I čtyřka by mi stačila," zašeptala jsem si rozzlobeně do lavice, aby mě neslyšel.