Včera měl být relaxační den

Pondělí jsme s manželem  měli malinko hektické, a proto uterý bude jenom takové relaxační, slibovala jsem mu ráno, když vylezl z postele. Na malý oběd pro dva jsem si sice připravila jenom čtyři velké papriky, ale asi kilo mletého.

Ze zbývajícího mletého, které se do čtyř paprik, samozřejmě, nevešlo, jsem nadělala osm  velkých koulí a strčila je k paprikám do kastrolu. Ani s rajčaty jsem to neodhadla, spoustu rajčat do kastrolu a už se vařilo pro regiment a ne pro dva "staroušky". Manžel mi rád při vaření asistuje, jak už jsem kdysi říkala, nemá rád špinavé nádobí, a tak mi ho odebírá a myje a nebo strká do myčky. Ve chvíli, kdy jsem papriky povařila v kastrolu a naskládala na pekáč a strčila do trouby, začal pobíhat kolem omáčky, ve které se stále vařily kousky rajčat. A on má nastudované různé české recepty. Než mu zjistili cukr, tak dokázal upéct z hladké mouky, dobré koláče. A nyní je zaměřený na omáčky, sladké už nemůže.

"Viděl jsem na you tubu, jak mixovali: celer, petržel a mrkev," říkal mi nad tou moji omáčkou a vůbec se mě nesnažil dotlačit k tomu, abych mu dala souhlas k rozmixování rajčat. 

"To byla svíčková a kořen celere jsem ještě v obchodě nenašla." Je pravda, že bych měla kvůli celeru prolézt více obchodů, protože ve Walmartu celer nikdy nenajdu.

"A co ty vaříš?" zajímal se.

"Takovou ošizenou rajskou, rajskou jsi nikdy nejedl, je tam cukr a sladké omáčky nejenom nemáš rád, ale tedˇ ani nemůžeš."

Nakonec jsme papriky zapékali v troubě a mixovali omáčku. Málokdy vařím podle receptů, a tak jsme do omáčky přidali kelímek bílého jogurtu, aby se zahustila. Neřekla jsem vám ještě, že zásadně nedělám zahuštěné omáčky z mouky? Místo sladké omáčky, jsme udělali takovou navinulou, jak by řekla moje maminka. Nám to chutnalo, dělaly se nám boule za ušima. 

Po dobrém obědě, jsme se posadili k televizi a já jsem pospávala, protože jsem se včera probudila už ve čtyři ráno a nezaspat a nezaspat.

Chvilka odpočinku a hurá na procházku. Nepřipadalo mi, že je venku hic a vzala jsem si tepláky, dlouhé tílko a na to triko s krátkým rukávem. Musíme proběhnout náš "suburb", dokud je poloprázdno, děti jsou ve školách a rodiče v práci. 

Vrátili jsme se z procházky uplně propoceni, byl pěkný pařák a doma jsme se nestačili  ani vydýchat a telefon: snacha.

"Mami, mám průšvih, musíte ihned, ale ihned sednout do auta a jet do školy...Zabouchla jsem se venku, jsem tady bosa na " porchi" (terasa) a nemůžu do baráku,"

Vnučka musí být vyzvednutá do tří hodin, ale prý většinou čekají ještě deset minut po třetí. Bylo za pět minut tři a my jsme měli patnáct minut na to, abychom vzali řidičák, a tak jak jsme, naskákali do auta. Pokud chvátáte, jako na potvoru: provoz je jako blázen a auta jezdí takovou rychlostí, že si myslíte, že byste kolem nich klusali rychleji.

Z rychlého a překotného vysvětlování, kde máme vnučku vyzvednout, jsem byla zmatena.  Pokud se vyzvedává do tři hodin, tak v jiných místech, než po třetí hodině, kam jsme kdysi běžně pro ni jezdili. Ani učitelku jsme neznala. Přijížděli ke škole a já jsme viděla nastevřené jedny z mnoha dveří a v nich nějaká žena ve střednich letech.

"Zastav, dojdu se zeptat," manžel zaparkoval a já utíkala k nastevřeným dveřím...

Tepláky, vytahané triko z pod kterého vykukovalo dlouhé tílko, totálně propocená a ráno jsme si nenamalovala žádný ksicht, hrůza na mě pohledět.

"Můžu vám nějak pomoci?" zeptala se ta paní učitelka s odstupem, když mě, hastroše, viděla přibíhat k jejím dveřím.

"Přišla jsem pro vnučku..."

"Ale to sem musíte zajet autem," řekla mi učitelka, vnučka už zaslechla můj hlas a vykukovala ze dveří.

"Co se stalo mamince?" ptala se překvapeně, protože na včerejšek měly s maminou plán.

"Zabouchla se venku," odpověděla jsem ji.

"Už zase?" povzdechla si vnučka a učitelka mávla rukou, " tak si ji odvedˇte do auta," souhlasila. Jinak škola vyžaduje, aby se před dveře zajelo autem a dítě do auta nasedlo. Takže proti předpisům jsem odvedla vnučku do auta, které stálo na parkovišti. Stačili jsme ji vyzvednout na poslední minutu, byla tam už jako poslední.

Další ukol byl: vysvobodit snachu a otevřít jí dveře od baráku, ještě že máme náhradní klíče. Snacha se od té doby, co si pořídili nové dveře na terasu, často venku omylem zamkne. Přijela domů, vzala si jídlo a telefon, a než vyrazí do školy, posadila se venku ke stolu, že se v rychlosti nají. Po chvíli chtěla jít do domu, vzít klíče od auta, na nohy boty a jet do školy...a ouha, dveře byly zamčeny. Naštěstí měla telefon a mohla nám zavolat.

Viděla nás přijíždět a šla nám naproti. Byla bosa, psa držela v náručí, aby nám nevběhl pod kola, a dva kocouři  tiše našlapovali v jejích stopách, bosorka.

"Tak vidíš, a ty by ses  chtěl stále stěhovat do Čech," řekla jsem manželovi, když jsme od nich odjížděli. "Víš, jak by to bylo daleko je přiletět zachránit až z Čech?"