Vánoční přání

Neptám se, co by si moje maminka přála k vánocům. Hadříky, které ji vozím a posílám nosí ráda, protože jsou ode mne. Potom mi do telefonu říká, co si na sebe oblékla a kdo všechno ji to pochválil.

Hadrové nákupní tašky, které do Cech přivezu a zanechám je tam, si bere na nákup, protože ji připomínají, že jsem tam byla. V létě jsem v Cechách na chvíli byla.

Už druhé vánoce bude trávit bez svého manžela, se kterým žila od roku 1955. Na Sˇtědrý Den nechce jít k bráchovi, chce být doma. Chce smutnit doma...

Už druhým rokem mi opět před tímto, pro ni smutným svátkem, do telefonu sdělila:

"Chtěla bych jít k tobě."

"Přiletˇ, mami. Tady by se ti líbilo, nemáme tady ještě zimu, lépe by se ti u nás dýchalo."

Jenže otázka je, jak sem maminku přenést. Největší radost by ji udělalo, kdyby s námi mohla na nějakou dobu zůstat. Zádné hadříky nemůžou nahradit tu radost, že bychom byly opět spolu. 

"Ani jeden z doktorů mi cestu letadlem neschválil," řekla realisticky. "Kdybych byla o deset let mladší, mi řekli," povzdechla si smutně.

Ano, před deseti lety mohla přiletět, ale na to nebyl čas. Trávili s otcem čas na chalupě a byli tam štˇastni. Můj otec, po operaci střev, nikam na zájezdy jezdit nemohl a nechtěl. Mamka se přizpůsobila, chalupa je její rodiště, kde byla vždycky nejštˇastnější.

"Mamko, tím, že jsem odletěla tak daleko, jsme ztratily skoro dvacet let. Dvacet let, kdy jsme se mohly užívat, povídat si. Dvacet let - puf, jsou pryč." řekla jsem jí letos v létě, když jsem na tři neděle pobyla v Cechách.

"Také jsem o tom přemýšlela," odpověděla mi maminka.  "Kdybych mohla vrátit ten čas o dvacet let, tak bych tě nikdy nenechala odletět. A já jsem tě ještě tenkrát podporovala, už nikdy bych takovou blbost neudělala."

"Ztratily jsme se jedna druhé. Když jsem přiletěla na chvíli, tak spousta lidí kolem nás, chaos... Proto od té doby, co zemřel tatˇka, tak nic neplánuju. Chci být s tebou tady, ve tvém bytečku 1+1, jít s tebou na nákup a povídat si. Strašne moc věcí jsme si neřekly...