"Umíš španělsky?"

vystřelil na mě otázku vysoký, světlovlasý chlap. Zaregistrovala  jsem "HO" teprve tehdy,  až když  na mě promluvil. Zvedla jsem k němu oči a naše pohledy se střetly. Zvláštní teplý pocit mnou projel od hlavy až k patě.

Mrzelo mě, že ho zklamu a zašeptala jsem provinile:

"Spanělsky neumím," a přála jsem si španělštinu ovládat a nebo ho požádat, aby "chvíli" počkal, že se ji "doběhnu" naučit. Svůj pohled jsem stále nedokázala odtrhnout od jeho modrošedých očí  a mrzelo mě, že ho ztratím.

"Tak se budeme bavit anglicky," navrhl a usmál se. Měl nezapomenutelný, charismatický usměv. Celý "ON" byl neodolatelný, charismatický chlap, jehož kouzlu se propadá. Prostě, byl můj typ a kolik svých typů člověk ve svém životě potká?

Byl můj typ a vůbec mě nezajímalo o čem si asi tak chce se mnou povídat. Potkali jsme se před chviličkou a nikdy v minulosti jsme se spolu nesetkali. Přesto jsme si povídali a povídali. Cítila jsem takové souznění, jako nikdy v životě.

Povídali jsme si, byl Polák, který sem (do Ameriky) přijel zastupovat svého klienta. Byl právník? Nezeptala jsem se, nechtěla jsem, aby to kouzlo, které mezi námi bylo, zmizelo ve všedních dnech. "ON" nebyl pro dny všední.

Povídali jsme si. O čem? Už ani nevím, protože jsme si povídali dlouho. Tak dlouho jako je věčnost a já jsem se stále více a více rozpouštěla v jeho pohledu, v jeho slovech. Byla to láska. Cítila jsem to. Byla to láska na první pohled.

V podvědomí už jsem si balila kufry a odcházela jsem. Odcházela jsem s ním, byla jsem schopna opustit všechny a všechno, jenom abych mohla zůstat s ním. Vypadal na to, že mě odvede daleko od všedního dne, který se skládá z malých a velkých zklamání. Z malých a velkých uderů, které dostávám i rozdávám.

"Jsem unavená," přiznala jsem mu. Zbytečně, věděl to. Věděl i to, že jsem se zamilovala a že se s ním chystám odejit. Chystám se na dlouhou cestu. Odcházím.

Usmál se. Krásně se usmál:

"Popovídali jsme si moc pěkně, ale já mam manželku, kterou miluju. Také mám vnoučata, a ta jsou pro mne důležitá..."

Už nemusel říkat víc, nechce mě. Odmítl mě, ale necítila jsem ani ponížení ani zlost. Přestala jsem se v jeho blízkosti rozpouštět, vlastně jsem "HO" přestávala vnímat uplně. Zmizel, už vedle mne nebyl a já jsem se dávala "do formy". Formovala jsem se opět do podoby: člověka. V dálce jsem zaslechla tiché zvonění. Zvonění sílilo a sílilo, až mě z něj bolely uši...

Budík. Vzbudil mě budík. Byla jsem ve své posteli, vedle mě oddechoval manžel a já jsem se vyhrabala z peřin. 

"Mám vnoučata, a ta jsou pro mne důležitá..." slova, která mi utkvěla v paměti z celého toho prapodivného snu. 

Neodcházím. Nikam se nechystám. "ON" měl pravdu, mám dvě vnučky a ty jsou pro mne moc a moc důležité. Zádná unava se nepovoluje. Vyhrabala jsem se z postele a jsem ochotna začít nový den. Opět čelit malým a velkým zklamáním. Chytat i rozdávat malé i velké udery...

Manžel mi říkává:

"To je život, Bez bolesti by to nešlo."