"Ty jsi mě nepoznala,"

řekl zklamaně malý tmavovlasý a tmavooký mužík. Zalovila jsem v paměti, přece mu nepřiznám, že si nepamatuji všechny ksichtíky, které denně vidím, ani se mi ihned nevybaví o čem jsme spolu kdysi mluvili. Musím přemýšlet.

Zalovila jsem v paměti a zajásala, mám to:

"Ty jsi turek," zvolala jsem radostně.

"Ale ne, žili jsme v Turecku a ve dvou letech jsme se odstěhovali do Ruska," zatvářil se ublíženě, že jsem jeho příběh zapomněla.

Nastala improvizace:

"To já vím, ale narodil jsi se v Turecku," a ihned jsem obrátila list na veselejší stránku:

"Jak je to letos s dovolenou, poletíte do Ruska?"

A protože jsem uspěšně předstirala, že si na náš hovor pamatuji, tak jsem se raději nezeptala, ze které části Ruska pochází.

"Poletíme," přitakal.

Překvapil mě.

"Já jsem Čechy vzdala," přepadla mě zase taková tíha na prsou. Jak ráda bych letěla. "Tak mi řekni, jaké papíry musíš mít s sebou. Informace o očkování..."

"Ale ne," přerušil mě. "Žádná vakcinace se prokazovat nemusí. Sestra mi napíše dopis, že tam letím za rodinou a ne na dovolenou a potom mi udělají testy, že nejsem pozitivní na kovid. Tím to končí."

"To je všechno?" podivila jsem se. "Žádna potvrzení o vakcinaci a karanténa?"

"Ne, ona je asi Evropa trochu jiná..." řekl na závěr, když jsme se rozloučili.

Jiná? Jak jiná? Ráda bych se ho zeptala, ale on by mi odpovědˇ nedal. A moje odpovědˇ by zněla pro někoho jako konspirační teorie....

A tak nic...