napsala jsem v blogu asi před týdnem. Ale to nebylo o mě, protože já jsem ve svém životě tancovávala u jiných tyčí, u těch tramvajových. Pamatuji si dlouhé čekání a našlapané tramvaje.
Poloprázdné tramvaje nebyly časté, ale pokud jsem s ní jela, tak jsem se obtočila okolo svislé tyče a pevně se při jízdě držela. Casto se stávalo, že jsem se musela do tramvaje protlačit, k tomu mi pomohli lidé, kteří čekali na tramvaj se mnou. Stali jsme se hmotou těl a pomohli jsme jeden druhému se dostat dovnitř tramvaje. V tomto případě to byl takový chaos, že jsem se snažila rychle ukořistit svislou tyč, která byla už svírána jinýma rukama. Občas jsem tam probojovala svoje prsty a několikrát se stalo, že někdo z cestujících to vzdal a zachytil se vodorovné tyče pod stropem. To byli ti vyšší cestující. Já se svoji nevysokou postavou jsem měla problémy se pod stropem zaklesnout. Musela jsem vyskočit, uchytit se a stát celou cestu na špičkách, abych na tyč dosáhla. Při zabrzděni, rozjíždění a zastavení tramvaje jsem předváděla různé taneční variace. Pokud jsem stála u cestujících, kteří seděli a bylo kam padat, tak jsem padala. Prohýbala jsem se jako luk, abych se cestujících, kteří seděli, nedotkla, a dlaněmi jsem padla na okýnko, kde jsem se opřela. V horším případě jsem jim přistála na rameni a v nejhorším jsem si jim sedala do klína. To by bylo, aby se na sedadlo pro dva, nevešli tři cestující. Bylo to marné, nikdo mě sednout nepustil. Byla jsem moc mladá a také mala, ale to nikoho nezajímalo.
Nevysoká postava byla výhodou, že jsem byla taková skladná a všude se vešla. Horší bylo, že všichni mě převyšovali.... A jednou po takovéto jízdě, kdy jsem byla vmáčknuta mezi ostatní cestující, jsem přišla domů, pročísla si vlasy a co to nevidím!
"Mamko, já mám ve vlasech zvířátka," volala jsem zoufale mamince telefonem.
"Prosím tě, jaká zvířátka," podivila se maminka, která si myslela, že si z ní dělám legraci.
Nejdříve jsem myslela, že zkolabuju, když mi maminka řekla, že to šedivé "zvířátko", které na mě juklo z vlasů, je uplně normální veš. Nikdo v mém okolí vši neměl, ani syn, který navštěvoval školku. Musela jsem ho jít ze školky vyzvednout, a tak jsem si po cestě koupila speciální šampon na vši. Umyla jsem si s ním hlavu a byla jsem spokojena, že jsem havětˇ zlikvidovala.
"Musíš odstranit hnídy, jinak budeš mít vši znova," přesvědčovala mě kolegyně druhý den v práci. "To jsi chytla v tramvaji," ujištˇovala mě. "Jsi malá a někdo měl vši a nějaká na tebe spadla," měla scénář, jak jsem ke vším přišla. Váhala jsem, jestli se jí mám se svým nálezem svěřit. Bála jsem se, že se mě bude štítit. Ale ona ne, ihned přiložila ruku k dílu. Náš šéf nebyl v práci, a tak jsme před zrcadlem vískaly moji hlavu. Ona vzadu a já před zrcadlem ze předu jsem vytahovala hnídy ze svých polodlouhých vlasů. Nebyla to žádná legrace, hustý hřeben jsem si už koupila a vší se mi podařilo zbavit.
Tramvaje, mám na vás krásné i smutné vzpomínky. Mezi mými osmnácti a devatenácti jsem byla těhotná. Zle mi bylo ještě v sedmém měsici, takže jsem vypadala jako anorektička, která ve předu tlačí velikánský balon. Zila jsem jenom o chlebu se solí a vodě, a také jsem podle toho vypadala. Obrovské břicho a nohy a ruce jako hůlčičky. Nepřibírala jsem, jak jsem měla, ale o to se tenkrát nikdo nezajímal. V devátém měsici jsem měla 60.5 kg a po porodu padesát kilo. Nemusela jsem po porodu shazovat ani deko, natož kila.
A tak jsem v tom sedmém měsici čekala na tramvaj. Bylo kolem desáté dopoledne a nebylo mnoho cestujících, ale zárovenˇ byla dlouhá čekací doba, než tramvaj přijela. Tramvaj, která na zastávce zastavila, měla pouze na každé straně po jednom sedadle a už jako naschvál, všechna sedadla byla obsazena. Jakmile jsem nastoupila, tak se každý z cestujících zahleděl ven z okýnka, aby neviděl ten můj obrovský balon, který jsem měla místo břicha. Jediné místo, které bylo neobsazené, bylo místo pro invalidy. Sedla jsem si tam, byla jsem takový invalida a možná budu mít štěstí a žádný stařeček nepřijde. Hned další stanici se do tramvaje vřítil stařík s hůlkou. Jakmile mě spatřil na "špatném" sedadle, popadl hůlku a začal do mě píchat a řval na mě:
"Zvedni se, ty kometo, jedna," vlastně jsem tato slova nikdy nezapomněla.
Poslušně jsem se postavila a rozhlédla jsem se po tramvaji. Myslela jsem si, že někdo z cestujících přestane sledovat ulice a obrátí svoji pozornost dovnitř tramvaje. Zmýlila jsem se. Hrobové ticho, všichni hleděli ven z okýnka a nevěnovali mi pozornost. Stála jsem, obtočená kolem tyče, abych nespadla, s balonem, který jsem měla místo břicha a styděla jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat a nejraději bych se propadla studem.
Na tuto jízdu jsem nikdy nezapomněla, přestože už to bude pětačtyřicet let.
