Slunce a Měsíc v krabici

Tento příběh o Slunci a Měsíci je z Kmene Zuni. Kmen Zuni je indiánský kmen, který pochází z amerického jihozápadu, Nové Mexiko. Zuni má jedinečnu kulturu, která je silně ovlivněna jejich nábožensku vírou.

Zuniové jsou velmi nábožensky založený národ, mají jedinečný a složitý náboženský systém, točí se kolem panteonu bohů a bohynˇ. Jejich náboženství hraje v jejich kultuře ústřední roli. Věří, že svět stvořili bohové a že musí neustále pracovat na udržení rovnováhy ve světě. Jsou přesvědčeni, že vše má svého ducha, včetně zvířat, rostlin a dokonce i neživých předmětů. Zuniové se modlí k bohům o pomoc a vedení, také věří v koncept kachin, což jsou duchové, kteří obývají svět přírody.

Zuniové jsou velmi umělecký národ a jejich umění je silně ovlivněno jejich náboženstvím. Umění Zuniů je známé svými složitými vzory a používáním barev. Zvláště proslulá je zunijská keramika, která je sběrateli velmi vyhledávaná.

V kmeni Zuni mají moc ženy a dědictví se dědí po matčině linii. Věří, že matka je zdrojem života a že všechny věci pocházejí od ní. Tato víra se odráží ve způsobu, jakým Zuniové žijí.

Zuniové jsou velmi tradiční národ a kladou velký důraz na rodinu a komunitu. Zuniové věří, že je důležité žít v souladu s přírodou a mezi sebou navzájem. Mají silný smysl pro komunitu a velmi se vzájemně podporují.

Šperky z kmene Zuni:

https://www.nativeamericanjewelry.com/zuni-jewelry

https://www.etsy.com/market/jewelry_zuni_tribe

Tady se můžete podívat na keramiku z kmene Zuni:

https://www.palmstrading.com/native-american-pottery/zuni-pueblo-pottery/

2019 Buffalo dance/ Pueblo of Zuni:

--------------------------------------------------

Slunce a Měsíc v krabici, legenda podle kmene Zuni:

Kojot a Orel spolu lovili. Orel chytal králíky a Kojot byl schopen chytnout jen kobylky. Kojot nasadil lišácký usměv a vtíravě řekl: "Příteli Orle, můj náčelníku, jsme skvělá lovecká dvojice."
"Dobře, zůstaneme spolu," souhlasil s ním Orel.
Vydali se směrem na západ, až došli k hlubokému kaňonu. "Přeleťme ho," navrhl Orel.
"Můj náčelníku, já neumím létat," nasadil provinilý "ksichtík" Kojot a rychle navrhl: "Musíš mě přenést na druhou stranu."
Orel vzal Kojota na záda a přeletěl kaňon. Když přiletěli k řece, Orel si oddechl, že se nebude muset už víc s Kojotem tahat: "Létat neumíš, ale plavat určitě ano. Tentokrát tě nemusím nést."
Orel přeletěl přes potok a Kojot poslušně přeplaval, ale byl tak špatný plavec, že se málem utopil. Vykašlával spoustu vody a zničeně skuhral: "Můj náčelníku," řekl, "až připlujeme k další řece, musíš mě přenést."
Orel se nevěřícně podíval na Kojota a litoval, že ho má za společníka.

Konečně dorazili do Puebla Ducha Přírody - Kachina, kde se tančilo. V této době byla země ještě měkká a nová a na obloze ještě nebylo Slunce ani Měsíc. Orel a Kojot se posadili a pozorovali tanec. Viděli, že Kachina má čtvercovou skříňku a v ní bylo schováno Slunce a Měsíc. Kdykoli Duchové Přírody chtěli světlo, otevřeli víko a nechali Slunce vykouknout ven. A to pak byl den. Když chtěli méně světla, krabičku jen trochu nastevřeli, aby mohl vykouknout Měsíc.
"To je něco úžasného," zašeptal ohromeně Kojot Orlovi.
"Tohle musí být Slunce a Měsíc, které v té krabici uchovávají," řekl Orel informovaně. "Slyšel jsem o těchto dvou úžasných bytostech."
"Ukradneme tu skříňku," navrhl ihned Kojot.
"Ne, to by nebylo správné," odvětil Orel a přemýšlel. Přišel na řešení: "Jen si ji půjčíme."
Když se Duchové Přírody nedívali, Orel popadl skříňku a vznesl se hodně vysoko. Letěl a Kojot za ním klusal po zemi, jak nejrychleji mohl. Po chvíli se Orel snesl níže a Kojot na něj zavolal: "Můj náčelníku, nech mi tu krabičku. Stydím se, že jsem tě nechal všechno nosit."
"Ne," odpověděl Orel rozhodně, "na tebe není spolehnutí. Mohl bys být zvědavý a krabici otevřít, a pak bychom mohli přijít o ty báječné věci, které jsme si půjčili."

Nějakou dobu v cestě pokračovali - Orel letěl s krabicí nahoře, Kojot běžel dole a snažil se mu stačit.  Kojot však spokojený nebyl, a proto opět zavolal na Orla: "Můj náčelníku, stydím se, že tě nechávám nést tu skříňku. Měl bych ti pomoci, lidé o mně budou špatně mluvit. Taháš se s takovým břemenem a já ti nepomůžu."
"Ne, já ti nevěřím," Orel opakoval: " Zvědavost tě přemůže a ty krabici otevřeš."
"Ne," vykřikl Kojot, "neboj se, můj náčelníku, ani mě nenapadne skříňku otevřít,"

Orel mu ji přesto nedal a dál letěl nad Kojotem a vzácnou krabci držel v pařátech. Kojot však na Orla dál naléhal a obtěžoval ho svým neustálým fnˇukáním:
"Můj náčelníku, jsem opravdu v rozpacích. Lidé si řeknou: "Ten líný, neuctivý Kojot nechá svého náčelníka, aby se sedřel."

"Ne, já ti tu krabici nedám," odmítal Orel. "Je příliš vzácná na to, abych ji svěřil někomu, jako jsi ty."
Nic se nezměnilo a cesta pokračovala jako předtím. Orel držel v pařátech krabici se Sluncem a Měsícem a letěl, Kojot pod ním po zemi běžel. Tvrdohlavý Kojot se však nevzdával, přišel s prosíkem. Už to bylo počtvrté: "Můj náčelníku, nech mě tu skříňku chvíli nést. Moje žena mi vynadá a moje děti si mě přestanou vážit, až zjistí, že jsem ti nepomohl nést tak těžký náklad."
Orlovi se nakonec Kojota zželelo a ustoupil. Souhlasil, ale Kojot mu musel dát slib, že truhlu neupustí a v žádném případě ji neotevře.

"Slibuji, můj náčelníku, slibuji," zvolal radostně Kojot. "Můžeš se na mě spolehnout. Nezradím tvou důvěru."

Orel předal vzácnou krabici Kojotovi, aby ji nesl. Pokračovali v cestě s tím rozdílem, že Orel už letěl bez krabice a Kojot běžel po zemi a krabici svíral v tlamě. Přišli do lesnaté oblasti plné stromů a keřů. Kojot si uvědomil, že nastala chvíle, jak uhasit svoji zvědavost. Předstíral, že zaostává, a schovával se za keři, aby ho Orel neviděl. Jakmile se ujistil, že ho Orel opravdu nemůže spatřit svým orlím okem, rychle se posadil a krabici otevřel. V mžiku se Slunce vyhouplo z krabice a vzlétlo nahoru, až na samý okraj oblohy, a tam se schovalo. Svět se v mžiku ochladil, listí opadalo z větví stromů, tráva zhnědla a ledový vítr rozechvěl všechno živé.
A pak, dřív než Kojot stačil nasadit víko zpátky na krabici, také Měsíc se vyhoupl z krabice a odletěl k vnějšímu okraji oblohy, kde se také uschoval. Z nebe se najednou snesl sníh a pokryl pláně i hory.

Orel zanaříkal:  "Měl jsem to vědět a neměl jsem se nechat přemluvit. Věděl jsem, jaká jsi lstivá a hloupá bytost. Měl jsem si uvědomit, že nikdy nedodržíš slib. Teď máme zimu. Kdybys tu skříňku neotevřel, mohli jsme mít Slunce a Měsíc stále nablízku. Pak by žádná zima nebyla. Pak bychom měli pořád léto."

Konec příběhu a poučení, které jsem si z toho vzala já?

Vybírejte si přátele a nekamaradˇte se s Kojoty!!!! a také nekradˇte, protože o to stejně nějakým neuváženým nebo dokonce neštˇastným způsobem přijdete.