Všechno to začalo tím, že vnučka měla “early release”, to znamená, že všechny děti se musely vyzvednout ze školy v určitém čase.
“Já ji s vámi do Čech příští rok nepustím,” vyhrožovala nám snacha, když vtrhla k nám domů a přijela vnučku vyzvednout.
Všechno to začalo tím, že vnučka měla “early release”, to znamená, že všechny děti se musely vyzvednout ze školy v určitém čase. Minulý týden ve středu škola musela být na dvanáctou hodinu prázdná a učitelé měli nějaké své aktivity.
Snaše se čas vyzvednutí nehodil, a protože jsme s manželem důchodci a máme spoustu volného času, dostali jsme za ukol pro vnučku do školy dojet. Snacha se pro ni měla zastavit někdy odpoledne, až pojede z práce.
Domluveno. Doba vyzvednutí byla jasná, jenom o tom, kde ji máme vyzvednout se neustále polemizovalo, a my, důchodci, jsme se v prostorách škol, tak trochu ztráceli.
“Při “early release” se nedodržuje rozvrh a ona neví, kde budou,” poučovala nás snacha. “Vyzvednete ji, budˇ před školou, ona vám zavolá, jestli před junior high nebo před opravdovou high a nebo dojede do parku a tam byste na ni počkali.”
Docela velké rozpětí místa, tak kde máme sakra ve dvanáct hodin stát?
Když jsme se před dvanáctou hodinou blížili k místu “činu”, manžel neustále prosazoval park, kde už jsme vnučku několikrát vyzvedávali a známe to tam. Park se nachází mezi junior high a high school, tedy mezi dvěma školami a je to populární místo, kde se děti shromaždˇuji, když se rodiče opozdí.
Ale já jsem manžela ukecala, aby nejel až do parku a odbočil dříve a zajel k budově, která stoji hned vedle high school. Tuto budovu jsme dobře znali, má velké parkoviště a vyučuje se tam jakýkoliv art, je tam i divadlo, kde se odehrávají všechny ty napínavé slavnostní akce a předávání vysvědčení.
Na parkovišti nás překvapilo množství aut, děti si na high school prostě už řídí svoje auta. Manžel se tam vmáčkl na objevené volné místo mezi travnatý plácek a SUV a čekali jsme.
“Jsme před budovou, kde je divadlo,” napsala jsem vnučce zprávu před dvanáctou hodinou, abych potvrdila místo setkání..
A někdo, asi nějaká její dobrá kamarádka mi odepsala:
“No, no.”
“Pojedeme do parku?”
A na displey se objevil emoji se vztyčeným palcem.
“Chce, abychom jeli do parku,” podivila jsem se a než manžel stačil s autem vycouvat, vykoukla na nás hlava vnučky, která se nečekaně vynořila u vedlejšího velkého SUV.
Dlouhé vlasy rozdělené ve prostřed hlavy pěšinkou a na sobě měla bílý svetr, který jsem jí nedávno koupila.
“Už je tady,” zajásala jsem i manžel se zaradoval, že jsme ani tak dlouho nečekali. Předpokládali jsme, že se vnučka bude řítit k našim zadním dveřím a nastoupí k nám do auta.
Ale ne, ta dívka v bílém svetru na nás prakticky “hodila prostředníček”, protože si otevřela vedle nás stojící SUV, naskočila na místo řidiče a lehce se z parkoviště odpíchla a zmizela nám z dohledu.
Nebyla to vnučka, ale nějaká už starší high school studentka, která vlastnila řidičák.
S manželem jsme chvíli rozdýchávali tento omyl.
“To nebyla ona,” vydechla jsem zklamaně. “My nepoznáme vlastní vnučku a málem jsme unesli cizí dítě,” sdělila jsem manželovi zděšeně.
Až potom jsem si uvědomila, že ta holčina měla poněkud starší vizáž a také byla robustnější a vyšší, než je naše vnučka.
“Jedeme do parku,” rozhodl se manžel, ale bylo už dost pozdě. Všichni studenti totiž končili ve stejný čas, ve dvanáct hodin v poledne, a tak se všichni řítili ze školní budovy na parkoviště. Studenti, co měli řidičák a vlastnili auto, se odváželi sami a na ostatní čekali rodiče. Takže parkoviště plné aut, se dalo do pohybu. Každý řidič auta se snažil, co nejdříve dostat z parkoviště na silnici.
Zácpa, kterou na silnici umravnˇovala policie. Stáli jsme poslušně v řadě, a trpělivě čekali, až budeme smět vjet na silnici.
Jak jsem tak seděla na sedadle vedle řidiče, najednou jsem ji spatřila.
“To je vnučka,” zvolala jsem. Viděla jsem ji, jak si to vykračuje přes silnici na chodníku s batohem na zádech a šla doprava směrem k parku. Manžel na sedadle řidiče ji však vidět nemohl, bránila mu ve výhledu jiná auta.
“To je ona, to je ona,” opakovala jsem důrazně a ukazovala prstem směrem k hlavní silnici, kde pochodovalo velké množství dětí, ale manžel si myslel, že mám opět vidiny.
“Jedna skoro unesená holka pro dnešek stačí.” nejspíš už měl dost unosových vylomenin a chtěl se vyhnout dalším trapným epizodám a lákat do auta další falešnou vnučku.
Odbočili jsme doleva, přestože moje “vidina” pochodovala směrem vpravo. Objeli jsme celý školní areál, potom na rušné silnici jsme odbočili doprava a konečně jsme nabrali směr: park. Vnučka musela pěšky obejít park zadem, po ne tolik rušné silnici a po chodníku.
Čekali jsme v parku a čekali a nakonec jsem ji spatřila. Ano, byla to ona, nebyl to přelud. Viděla jsem ji na tom chodníku, růžový batoh na zádech, maskáčové triko a legíny.
Už dávno jsme ji mohli naložit, ale kdepak, musela chudák oběhnout celý park, přesto že jsme stáli nedaleko ní.
Vyprávěli jsme vnučce příběh o našem téměř unosu jiného vnoučete a její reakce byla klasická:
“Proč to babička tak dramatizuje?” zeptala se mého muže.
Manžel se zasmál a odpověděl:
“Ty jsi ještě nezjistila, že babička dělá ze všedních věcí napínavé příběhy? Proto píše o nudných a obyčejných věcech...”
“To nebylo nudný,” přerušila jsem manžela a natočila jsem se k vnučce:
“Představ si, co by nám řekli tvoji rodiče, až bychom jim předali uplně cizí holku.”
Tomuto omylu jsem se smála jen já a smích mě rychle přešel, když jsem snaše odpoledne vyprávěla naše drama. Ne, snacha se nesmála, ale mrazivě mi sdělila:
“Já ji s vámi příští rok do Čech nepustím. Vy jste schopni vrátit se po měsíci zpátky do Ameriky s uplně jiným dítětem.”
“Ne, my ji poznáme,” přesvědčovala jsem ji. “Poznáme přece svoji krev.” uklidnˇovala jsem ji.
“To vidím,” opáčila, “ pošlu vás jenom před školu, abyste ji přivezli domů, a vy se snažíte usnést cizí dítě.”
A tak se sen o tom, že poletíme příští rok s vnučkou na dovolenou do Čech, rozplynul v prach, a to všechno kvůli jedné téměř unesené dívce.
Když se za snachou a vnučkou zavřely dveře, manžel neodolal a podělil se se mnou o svůj jedinečný postřeh:
“Víš, ta neznámá holka, co se vynořila za autem, mi připomínala spíš vzhledem naši snachu než vnučku. Ale nikdy jsem si neuvědomil, jak jsou si vnučka se snachou podopné,” pronesl ještě.
Střelila jsem po něm sžíravým pohledem:
“Prosím, ušetři mě. Už nechci slyšet ani slovo.”
