slovo, které se v posledních dnech sklonˇuje ve všech pádech mě děsilo už jako dítě. Pohřby jsem zažila od dětství na vesnici u šumavské babičky. Většinou se na pohřbech scházela celá vesnice, vycházelo se z domu zemřelého
a smuteční procesí obcházelo všechny kapličky a křížky u cest a modlilo se. Kousek od naší chalupy byl křížek, kde se všichni zastavili, a tak, my děti, jsme měly zakázáno vycházet před vrata a na dvoře nekřičet. Aby nás mamka udržela v tichosti za zahradní zdí s námi sledovala celé procesí. Byla jsem zvědavá a mamince jsem pokládala hlasité otázky:
"Co udělají s tím člověkem, který je v rakvi:?"
"Pššt, nekřič," napomínala mě maminka. "Pohřbí ho, je mrtvý."
Myslela jsem si, až dojdou na hřbitov, tak nebožtík vyskočí a zavelí: jde se domů. Ne, tak to nebylo. Slovo: mrtvý jsem dlouho nemohla pochopit, a když jsem ho pochopila, tak jsem se vylekala k smrti.
Od té doby mě děs z pohřbů neopustil. Nevím, jakým zázrakem jsem přežila pohřeb prababičky. V rakvi jsem ji neviděla, tam mě nepustili a pamatuji si jenom, že mi moc a moc chyběla.
Za to, děda. Všichni si mysleli, že už jsem velká holka: bylo mi čtrnáct let, když zemřel. Skončila jsem na týden v nemocnici, a moje maminka mi sdělila:
"A dost, ty na pohřby chodit nebudeš."
Pochopila jsem to. Vím, že celý ten smutek je drama, které není o mě, a tak bych se nikde neměla "předvádět" a sypat se jako pytel brambor.
Moje šumavská babička se rozhodla odejít bez obřadu. Věděla, že já mamce oporou nebudu a moje maminka, která prodělala mrtvici, infarkt a má anginu pectoris ten smutek neustojí.
V lednu roku 1991 jsem na pohřeb jít musela se svým prvním manželem. Pamatuji si to tak dobře, protože to byl hrozný pohřeb. Tragicky zahynuli dva synovci, bratranci našeho syna z manželovy strany. Nebylo jim ještě devatenáct let, byli to nádherní vysocí a štíhlí kluci... Písničku, kterou na pohřbu hráli: Michal Tučný: Tam u nebeských bran, jsem nemohla slyšet mnoho a mnoho let. Na tomto pohřbu jsem se naučila brečet, řvát a řvát. Kromě mého manžela, mojí tchyně a manželovy sestry, které se zabil jeden z jejich synů, jsme všichni moc a moc brečeli. Oni tři si byli ve své bolesti tak podobni, všechno si nesli v sobě.
Pohřeb roku 2008, kdy zemřel můj americký manžel... I když víte, že někdo umírá, stejně na to nejste připraveni. Alesponˇ já jsem nebyla. Vůbec nevím, jak jsem přežila a tuto otázku si kladli i Nikovi příbuzní, protože švagr, manželův brácha mi po pár měsících sdělil:
"Já jsem slíbil Nickovi, že se o tebe postarám, ale předpokládal jsem, že i ty zemřeš. Byla jsi v hrozném stavu, nemyslel jsem si, že se z toho dostaneš."
Tak, to jsem já a pohřby.
A protože miluju písničku El Condor Pasa, myslím si, že Karel Gott ji nazpíval uplně nádherně.
