"Je už pozdě brečet nad rozlitým vínem," oznámil mi můj syn, že místo na festival, na který se tolik těšil, si domluvil dovolenou, a tak na festival musí zapomenout.
"To víno je špatně, nad rozlitým vínem se nebrečí," upozornila jsem ho.
"Máš pravdu, nad rozlitým vínem brečí pouze alkoholici, ale nad rozlitým pivem, který by bylo pěkně vychlazený a venku pořádný pařák, tak nad tím pivem bych určitě brečel," ujistil mě.
A tak mě napadlo napsat krátký příběh:
Nebreč ani nad rozlitým pivem
Milan byl muž středního věku, veselý a společenský, který si rád s přáteli užíval života. Jednoho horkého odpoledne se rozhodl strávit s kamarády v zahrádce oblíbené restaurace.
Na místo dorazil jako poslední a přátelé ho přivítali s úsměvem a na pozdrav vyzdvihli půllitry s pivem. Bylo opravdu parno a studené pivo, které přistálo na stole před Milanem, mu přišlo jako nebeský dar.
Náhle však jeden z kamarádů vstal a zakopl o nohu stolu, a jak padal a chtěl se něčeho zachytit, Milanovo pivo smetl se stolu dolů. Sklenice přistála na trávníku a náraz vydržela, ale pivo, kterého se Milan ještě ani nestačil napít, se rozlilo do trávy. Vyschlá a žíznivá země ho do sebe vsákla okamžitě. Po pivu ani památky, všichni přísedící ztichli a zajímali se, jestli se nešikovi, který byl z piva a ze sluníčka už malinko omámený, nic nestalo. Nešika byl v pohodě, a tak se zraky obrátily na orosenou a prázdnou sklenici, která se povalovala na trávě.
I Milan vstal ze židle a po zkontrolování nešikova pádu, prohlásil: "Myslíte si, že budu brečet nad rozlitým pivem?" Všichni se jeho otázce zasmáli a sledovali ho, jak si jde dotvnitř restaurace pro nové pivo.
Milana rozlité pivo nerozhodilo, vždycky všem říkával: radujte se z maličkostí a on se z maličkostí radoval. Kolem sebe měl veselé kamarády a užíval si beztarostného tlachání v příjemné zahradě, kde seděli částečně pod stromem a částečně pod slunečníkem.
Od této chvíle, pokud se něco nenadálého stalo, atˇ to byla rozlitá káva, drzá moucha nad něčím obědem, nebo zlomená tužka, a někdo z jeho kamarádů se rozčiloval, Milan se vybavil ten krásný a slunečný den v pivovaru a řekl jenom dvě věty: "Asi bych měl brečet nad rozlitým pivem, ale nestojí to za to. Slunce svítí a život je krásný."
O tom, že slunce svítí mluvil i tehdy, když bylo zrovna zataženo, protože s radostí bychom měli přijímat malé i velké okamžiky. Milan se naučil, že ani nad rozlitým pivem se nemá brečet, protože život je křehká nádoba, a je důležité se radovat z maličkostí.
