Není nad to mít zdravotní pojištění pro cizince, když se rozhodnete letět do Cech.

Minulý rok si manžel v Cechách zablokoval záda. Stalo se mu to poprvé v životě, a tak si myslel, že bolest odezní. Přestala jsem se ptát, proč zrovna na naší dovolené, a rozhodla jsem se, že pojedeme k doktorovi, atˇ chce nebo ne.

"Nezoufej, na nepřízně osudu jsme pojištěni," utěšovala jsem ho a vyhledala jsem manželovo zdravotní pojištění. Před naší cesou jsem byla tak obezřetná, že jsem ho nechala pojistit u Všeobecné zdravotní pojištˇovny.  Vlastně, to jsem si myslela. Vysvětlili mi, že oni s tím nemají co do činění, musím se obrátit na asistenční službu, kterou tady jmenovat nebudu. Zavolala jsem asisteční službu a vysvětlila jim manželovo bolesti. Oni mi na oplátku řekli s kým maji podepsanou smlouvu. S jejich souhlasem jsme vyrazili do nemocnice, protože byla neděle. Také mi přislíbili, že tam pošlou kopii zdravotního pojištění. Všechno vypadalo připravené a já jsem zavolala taxíka.

Než jsem se vyhrabala z bytu, manžel šel ven čekat na taxíka. Přijel potetovaný, holohlavý kluk a asi zajásal, když našel mého anglicky mluvícího manžela. 

"On prý mluví anglicky," říkal mi nadšeně manžel, jakmile jsem sešla dolů. Taxikáři spadla čelist, když jsem promluvila česky a on zjistil, že k nemocnici se pojede přímou cestou. Zkoušel různé zatáčky, ale držela jsem ho zpříma , a tak se asi dožral, protože se mě zeptal, jestli se náhodou nebojíme jezdit taxíkama. Tvářila jsem se, že jsem otázku nepochopila.

Cestu jsme ve zdraví přežili a dorazili do nemocnice, kde v čekárně byla spoustu pacientů. Nevěděla jsem koho mám oslovit, a tak když vyšla sestřička, vysvětlovala jsem jí situaci: "... a měl by tu být email od zdravotní pojištˇovny," dodala jsem s nadějí. Sestřička zařvala na celou čekárnu, aby každý mohl dobře slyšet, jak s námi vyběhla:

"Zadný email tady nemáme a vás neošetříme, protože máme jenom urazy a váš manžel nikde neupadl."

Neupadl, a tak jsme z nemocnice vyjeli jako po másle. Co teď? Volala jsem opět pojištˇovnu. Další a malá nemocnice je kousek od této.

"S ní máme také smlouvu," ujistila mě asistenční služba, a my jsme s manželem vyrazili pěšky. Pro mne to byl kousek, ale pro něj bolestivá cesta.

V malé nedaleké nemocnici, seděla pouze jedna čekající pacientka. Zádný shon, možná nás ošetří, těšila jsem se.

"Ještě než mi budete vysvětlovat pojistku, ošetřujeme jenom urazy a vy jste žádný neměli," přerušila mě sestřička a zavřela dveře od ordinace, kde zmizela jediná pacientka, kterou tam měli.

Co tedˇ? Další nemocnice je dost daleko a dlouhá cesta pěšky, protože pochybuji, že v neděli budou jezdit k nemocnici autobusy.

"Jedeme domů, do té nemocnice zavolám," slibila jsem manželovi a nasedli jsme na tramvaj.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. A tam jsem konečně dostala k telefonu někoho, kdo byl ochotný pomoci.

"To, co mi popisujete, váš manžel potřebuje injekci, aby se mu odblokovala záda," řekl mi hlas v telefonu. "Proč si nezajdete na polikliniku, bydlite kousek od ní," řekl mi ten andělský hlas.

"Oni tam jsou v neděli?" podivila jsem se. Asistenční služba mi o tom neřekla. Vlastně nás nenavigovala žádným směrem.

"Jsou tam, vim to, protože tam dneska slouží moje kolegyně," řekl opět sympatický hlas v telefonu.

"Bude ti pomoženo, půjdeme pouze pět minut a bolestem bude konec," slíbila jsem manželovi. Ale po našich dopoledních výletech po nemocnicích, manžel už horko těžko ušel pět minut  k poliklinice. Seděli jsme na každé lavičce, která se k poliklinice nacházela.

Na poliklinice byla první pomoc, a také asistenční služba mi potvrdila, že s ní mají podepsanou smlouvu.

Vešli jsme do ordinace a tam nastalo smlouvání jako u hokynáře.

"Tady je soukromá poliklinika, a my nevíme, jestli nám tato pojištˇovna něco zaplatí..." dělala drahoty doktorka. Stála jsem u jejího stolu a manžel postával nesměle u dveří. Nevěděl, jestli ho opět nevyhodí i s bolestma na ulici.

"Tak mi ukažte, kde vás to bolí? Ale zaplatí poplatek Kč90,00," ujistila se doktorka.  Ani se nezvedla od stolu a já jsem s finanční částkou souhlasila.

Manžela jsem požádala, aby doktorce ukázal, kde ho to bolí. Ukazoval přes kalhoty v kterých místech má bolesti a doktorka od stolu rozhodla, že dostane injekci. Konečne, vytoužená injekce, která pomůže.

"Ale jedna injekce vám nepomůže," vzala mi lékařka radostnou naději na brzké uzdravení. "Zitra musíte zajít někam, kde vás ošetří a na injekce bude možná chodit týden," řekla mi a pokoušela se zadat do počítace pojištˇovnu. Stále jí to vypadávalo.

"Tak nevím, tohle je soukromá poliklinika..." haštěřila paní doktorka.

"Zkuste to tam zadat přes dvojku," poradila sestřička a já jsem zaplatila Kč90,00.

==============================================================

Druhý den bylo pondělí. Probudila jsem se ráno s tím, že všechno půjde jako po másle. Zavolala jsem asistenční službu.

"K žádnému doktorovi jít ještě nemůžete, naše doktorka musí schválit, že může dostávat další injekce," řekla mi asistenční služba, když jsme jim poslali papíry od doktora. Jaká blbost. Vypěnila jsem a řekla jsem jim, že díky nim jsme cestovali po nemocnicích, že měli vědět kam máme jet, protože tam měli zavolat. A že doufám, že mi toho taxíka zaplatí.

No, být asertivní asi nebylo dobré rozhodnutí. Potom jsme čekali až do jedné hodiny, kdy si asistenční služba vzpomněla mi oznámit, že můžeme opět navštívit lékaře.

Rozhodla jsem se, že poliklinika je od nás nejblíž, a tak to tam opět zkusíme. V prvním patře měli ordinaci tři praktičtí lékaři. Dvě ordinace, okolo kterých jsme prošli, byly zavřené. Otevřeno mělo být opět od dvou hodin. Už tam sedělo několik pacientů a čekalo na druhou hodinu. Popošli jsme s manželem ke třetí ordinaci. Tam byly dveře otevřené dokořán. Za stolem seděla doktorka a sestřička... Měly dveře otevřené, protože minulý rok v srpnu bylo hrozné vedro a ony si větraly místnost.

"Prosím, manžel potřebuje dostat injekci na záda," poprosila jsem slušně. Tak to jsem asi musela naštvat paní doktorku, protože jsem věděla, co by mému manželovi pomohlo.

"Včera jsme tady byli na poliklinice na první pomoci..." chtěla jsem vysvětlovat.

"My jsme soukromá poliklinika, cizince nebereme," odsekla doktorka.

"Manžel má pojištění," ukazovala jsem hrdě kartičku, na které je VZP.

Paní doktorce se kartička viditělně nelíbíla.

"Co si myslíte? Vy si sem přijde s takovou pojištˇovnou..."

V pondělí to fakt bylo hokynářství. Hádala jsem se s paní doktorkou a sestřička nás obě tišila. Mluvila hezky na nás, mluvila hezky na doktorku. Na chodbě pacienti měli asi o zábavu postaráno, protože dveře byly stále otevřeny, a paní doktorka ani já, jsme hlasy netlumily. Když na mě může štěkat taková vzdělaná, kultivovaná a vysoce považovaná osoba jako je: doktor, tak.proč ne, já? Dost často zastávám názor: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.

Doštěkaly jsme se, zavládlo chvíli ticho.  Manžel stál opět u dveří, připravený vystřelit z ordinace, tak rychle, jak mu jeho bolavá záda dovolí.

"Tak, kde vás to bolí?" překvapila mě paní doktorka, když zvedla zadek ze židle a přistoupila k manželovi. A protože on jí nerozuměl a ona mi nedala příležitost mu to přeložit, tak ho chytla vzadu za opasek a kalhoty mu rvala dolů. Manžel jí pokorně ukazoval místa, která ho bolí a snažil se rozepnout opasek..

"Kalhoty sundavat nemusíte," řekla opět česky, ale on jí nerozuměl. Doktorka se však už vracela ke své židli a řekla: "No jo, to je typické..." následoval latinský název. "Jestli chcete dneska injekci, tak mi tady dáte Kč40,00," sdělila mi.

"Chci, aby neměl bolesti, zaplatím čtyřicet korun," souhlasila jsem.

"Ale žádný další injekce už nedostane. Dám mu prášky a musí doma ležet..."

"Nebyly by vhodnější injekce, za týden a půl letíme domů," pokusila jsem se nesouhlasit.

"Tak to pán asi s vámi neodletí, protože do týdne a půl ho to nepřejde," řekla mi jako by s výsměchem a tˇukala do počítače.

"Nemůžu tam tu vaši...pojištˇovnu...dát," dala si záležet na slově pojištˇovna, jako nad něčím, co je k pohrdání. .

"Tak to tam zkuste dát pod číslem dvě. Možná to půjde," poradila jsem jí a raději jsme se s manželem vytratili.

"Chceš brát prášky a nebo zítra zkusíme opět injekci?" zeptala jsem se ho venku. Byl unavený, hádání nemá rád, ani když ho nic nebolí. Vyzvedli jsme prášky. Celý týden poctivě ležel a dalšího půl týdne se rozchozoval a odletěli jsme spolu zpátky do Ameriky uplně v pohodě.

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

Rozhodla jsem se zavolat do Cech na Ministerstvo zdravotnictvi.

"A co já mám dělat s lékařským chováním? Musíte zavolat na lékařskou komoru." řekl mi tam někdo do telefonu.

"Když nic jiného, tak byste alesponˇ mohl informovat doktory, jak do počítače zadat jiné pojištˇovny," poradila jsem mu.

A zavolala jsem na lékařskou komoru. Chtěli, abych jim napsala jména doktorů, na které si ztěžuju. Uvědomila jsem si, že si vlastně ztěžuju skoro na všechny, se kterými jsme během našeho plahočení za pomocí, setkali. Měli tak lhostejné a arogantní chování, že bych musela do toho zahrnout celé zdravotnictví, které jako kdyby nevědělo, jak se k pacientovi chovat. Kolik lidi, kteří ve zdravotnictví pracují si uvědomují, že pacient není kus hadru ani jiná onuce?