Náš kocour

     Našemu kocourovi je asi šestnáct let a já se v jeho životě vyskytuji pouze posledních pět let. Je už moc starý na to, abych měnila jeho kocouří zvyky.   

IL

   Náš kocour tráví celé léto a hezké počasi venku, domů se chodí jenom najist. Za to v zimě je s námi doma. Leží na koberci mezi obývákem a chodbou. Velkýma prosklenýna vchodovýma dveřma sleduje, co se děje venku. Na tomto místě nejvíce svítí sluníčko, které ho někdy zblbne natolik, že uvěří, jak je venku krásně.  I když mu to rozmlouváme, chce ven, potom nerozhodně stojí mezi dveřma a diví se, proč jsme venku nezatopili. "Mńau, nikam nejdu," řekne a zacouvá zpátky do baráku. Takto se "bavíme" několikrát denně, pasoval nás na své vrátné, běháme, otevíráme a zavíráme dveře a vysvětlujeme mu, že za špatné počasí nemůžeme.

     Náš kocour je "Maine Coon", o této rase jsme se dočetli, že pro jejich zdraví je dobré s kocourem hodně komunikovat. a tak si s ním povídáme.

Minulý měsíc k nám přijel opravář. Viděli jsme opravářské auto na naši cestě, ale opravář stále nikde.

"Už jsem tady delší dobu," řekl opravář, když konečně dorazil k nám do baráku. "Asi deset minut jsem si povídal s vašim kocourem."

"Je ukecaný, co?" nebyla to otázka, spíše omluva.

"To jo, pořád povídá a povídá. On je moc přátelský. Nikdy jsem neviděl tak přátelského kocoura," opravář byl u vytržení z našeho kočičího dědečka. 

Má pravdu, náš kocour mě nikdy nekousl, neškrábl, konverzuje, všechno si chce s námi vysvětlit. Ale na druhou stranu mu nevnucuju horkou koupel s vonˇavým mýdlem a nezavírám ho na celý den doma. Asi by byl nepříčetný, náš kocour miluje svobodu.

Náš kocour miluje svobodu a je zabiják. Můj manžel mě opravuje, "náš kocour je lovec". Zabiják nebo lovec, on se z mírumilovného, konverzujícího kocoura  promění ve zvíře, ve vraha. Chytá chipmunky, malé veverky, malé zajíčky a nosí nám je před vchodové dveře. Mˇnouká jako o život, aby nás přivolal a pochlubil se tim, co ulovil.

Nedávno jsem přijela z práce. Zaparkovala auto a od vchodových dveří jsem slyšela silné m´noukání. Jsem blbá, i po těch pěti letech jsem stále blbá. Myslela jsem si, že kocour je rád, že jsem příjela. Také jsem byla š´tastná, že jsem doma, a tak jsme s kocourem konverzovali. Blížila jsem se ke vchodovým dveřím a on byl tak unešený, že nedopatřením otevřel víc svoje "kočičí usta", a já jsem viděla, jak chipmunk využil příležitost a chtěl uprchnout. Kocour ho nenechal, seknul tlapkou a zvířátko bylo opět pod kontrolou. Zařvala jsem a několika skoky jsem byla zpátky u auta.

V našem klidném prostředí se zařvání pěkně rozlehlo, ale naštěstí ostatní domy jsou daleko od sebe. Pouze mladík, který procházel po silnici kolem našeho domu se zastavil.

"Potřebuješ pomoci," a rozběhl se na naši příjezdovou cestu.

"Ne, všechno je v pořádku. Náš kocour chytil chipmunka," řekla jsem a tvářila se statečně.

Asi se podivil, proč řvu kvůli chipmunkovi. "Opravdu nechceš..."

"Ne,, Ne.." opírala jsem se o auto.

Domů jsem se dostala garáží, já sráděra. Vyčítala jsem si, že jsem malé, ubohé zvířátko nezachránila. 

Moje snacha je jinak statečná. Jejich velký šedivý kocour je také "lovec" a jednou kocour udělal chybu,  přinesl snaše ukázat svůj ulovek. Moje snacha je duchapřítomná a odvážná, po kocourovi skočila a chytla ho. Kocour se tak lekl, že otevřel tlamičku a chipmunk měl možnost uprchnout. Zachránil se utěkem do lesa.

To jenom já jsem zbaběle utekla do garáže, dům zamkla na deset západů a na několik dní jsem nechtěla kocoura=vraha ani vidět. Manžel mu dva dny nosil jídlo ven a říkal mu, jaký je to velký a statečný kocour, který se dokáže o sebe postarat a že já lovcům nerozumim.  Asi mu to dobře vysvětlil, protože kocour na mě nezanevřel.