Na zákazníky se nekřičí

Návštěvu v Cechách si vždycky užívám, gastronomicky užívám a tudíž se přejídám. Nejraději mám naše česká jídla, ale musím říct, že restaurací a jídelen tak nějak ubývá. Velice zklamaná jsem z obchodních středisek,

kde jde koupit přesolená čínská jídla a potom hamburgry, na které nechodím ani v Americe. Proto takovou typicky českou hospůdku je potřeba si hýčkat. A my jsme takovou pěknou restauraci měli hned přes silnici, kde jsme byli ubytování.

Návštěvu v Cechách si vždycky užívám a scházím se s lidma, se kterýma jsem se dlouho neviděla. Ale ten jeden den jsme s manželem osaměli a rozhodli se, že do té pěkné hospůdky, kde se vařily typicky české obědy, zaběhneme sami dva.

Svíčkové není nikdy dost a s manželem jsme si ji objednali. Posadili jsme se uvnitř hospody, protože zahrádka, která k hospodě patřila, byla plná zákazníků. Nebylo to lepší ani uvnitř. Servírky i číšníci se jenom kmitali mezi kuchyní a přeplněnými stoly.

Neočekávala jsem rychlost s jakou nám oběd přinesli. Jídlo jsme snědli, pivo bylo dopito a chtěli jsme platit. Vím, že Cechy jsou Cechy, ale tím, jak jsme zvyklí z Ameriky, že i placení probíhá rychle, aby se uvolnily stoly pro jiné zákazníky, tak jsem si dovolila zavolat na chlapíka, který po hospodě pobíhal s portmonkou:

"Sir," jakmile jsem vyslovila slovo: "sér", došlo mi, že na sebe naprosto zbytečně poutám pozornost. "Platíme." vrátila jsem se rychle zpátky do českého prostředí.

Chlapík s portmonkou, který vypadal, že běží k nám, však stočil kroky do kuchyně a mezi kuchynˇskýma dveřma zařval k našemu stolu: "Nemám čas." a zmizel.

Na hrubé chování číšníků jsem zvyklá, ale manžel zůstal jako opařený a vypadalo to, že by nejraději zalezl pod stůl, jak se styděl, když se na nás lidé od ostatních stolů otočili.

"Co jsi mu řekla?" zeptal se mě podezíravě.

"Ze chceme platit" opdověděla jsem pravdivě.

"To není možný, kvůli tomu tak zařval?"

"Jo, v Cechách je to možný, nic si z toho nedělej a vylez z pod toho stolu, já jim ty peníze nějak vnutím," ujistila jsem ho.

Nebylo potřeba, přiběhla "naše" číšnice a zinkasovala nás.

=============================

Já vím, je to trochu šok, když jdete v Americe do restaurace, tak přijde osoba, která vás bude obsluhovat a představí se:

"Ahoj, jmenuju se Albert," nebo Albertka, pokud je to žena, "a budu vás dneska obsluhovat," usmívají se na vás, dokud restauraci neopustíte. 

Můj syn, jednou dostal v restauraci pivo, a sklenice byla v místě, kde se pilo, malinko odštíplá. Jsme  Ceši a jsme zvyklí na drsné podmínky, syn sklenici otočil, aby nepil z naštíplého místa a pivo vypil. Když číšník přinesl jídlo, tak ho na naštíplou sklenici upozornil, aby sklenici již nedávali do oběhu. Přiběhl manažer, který se omlouval a omlouval a syn měl zadarmo jídlo i jedno pivo, aby ho odškodnili, aniž jsme požadovali odškodné.

To jenom na vysvětlenou, proč můj manžel v Cechách na číšníkovo zařvání, se chtěl propadnout do podsklepení, protože normálně číšníci na zákazníky neřvou...