Moji rodiče nebyli v KSČ

Maminka se narodila v r. 1934 a válku zažila jako dítě. Její otec, můj děda, "starostoval" ve vesnici, kde bydleli. Celou válku, byl starosta vesnice a  nosil krk na pranýř. Jeho funkci mu nikdo nezáviděl. Jinak bylo, když se

k moci dostali komunisté. Straníci s okresu sice mého dědu  do strany dostrkali slovy: "podívej, pokud i nadále budeš mít tuto funkci, tak musíš mít stranickou knížku. A ty jsi poctivej a správnej chlap, Františku, ty bys to měl dělat." Po několika letech vlády komunistů, lidé ve vesnici zjistili, jak lze využít stranická legitimace. Můj děda to myslel dobře s lidma, tak jako za války, straničtí kolegové však přemýšleli: ruka ruku myje a s dědou jim to nevycházelo. Děda odstoupil a položil tím pádem i stranickou legitimaci.

Můj otec se narodil o tři roky dříve než moje maminka. Válku prožil na malé vesničce, a snad od plenek nenáviděl jakýkoliv -smus. Vyučil se a pracoval ve městě, kde se setkali s moji maminkou. V práci ho do komunistické strany lanařili mnohokrát. Můj otec se nikdy nehádal a nikomu jeho názory nevyvracel. Mlčel, myslel si své a žil si po svém. V pracovním kolektivu byl: neoblíbený a tvrdohlavý.

Neměli jsme mnoho přátel. Moji rodiče si vystačili sami. Přátelili jsme se jen s jednou rodinou, se kterou jsme jezdili na dovolené. Pan U., který také neměl správný přístup k socialistické vlasti, měl bráchu v Německu. Bráchu mu po válce odsunuli, protože měl za manželku Němku. Pan U. svého bráchu miloval a nikdy soudruhům neodpustil, že je navždy rozdělili a jemu zakázali zajet se za bráchou do Německa podívat. Byl to trest pro oba, přitom jeho brácha nechtěl imigrovat, on byl odsunutý. Soudruzi nechápali tento rozdíl.

V době, kdy jsme začali chodit do školy, byla povinná učast na prvního máje. Moje maminka nám suverénně psala omluvenky: nemůžou se dostavit, odjíždíme ke starým a nemocným rodičům na vesnici. V pozdějším věku jsme omluvenky nepotřebovali, pokud jsme opravdu byli nuceni se sejít před školou, tak jsme se potom rychle vytratili, pěšky běželi domů, nasedli do auta a jeli jsme k maminčině rodičům trávit volný čas na zdravém vzduchu.

Jak jsme asi s bráchou byli oblíbeni u učitelů, si každý dokáže představit.

Už nevím v kolika letech jsme dostávali pionýrské šátky, byla jsem s ním vyfocena pouze jednou. Nikdy jsme se k rudému šátku nedostala. Nechlubili jsme se s ním, byl zahrabán někde hluboko ve skříni. 

Moji rodiče nikdy ve straně nebyli, o to více mě překvapilo, když můj brácha v mladém věku do strany vstoupil. Psal si dopisy se západními imperialisty, mladý a nezkušený kluk dostával dopisy z USA a Anglie. Byl na černé listině. Soudruzi mu zadržovali dopisy, aby si je nejdříve pročetli a mezi řádky hledali skryté smyčky, které tam nebyly. Pokud brácha dostal z ciziny balíček, i ten byl náležitě prozkoumán. Brácha je velice klidný a rozumný člověk už odmalička, a tak mu nevadilo, že dopisy čte až druhý v řadě.  Ze židle ho nadzvedla událost, kdy mu soudruzi dopis zadrželi a nepředali. Nevím, jestli v tomto dopise vystopovali něco "závadného". Můj jinak velice klidný brácha se rozčílil a šel drze zazvonit na našeho souseda na patře, který byl komunistický předseda. Zeptal se ho proč mu určitý dopis nedoručili. A tenkrát ho soused pozval dovnitř do svého bytu a velice dobře a klidně vysvětlil situaci. Pokud by brácha vstoupil do KSČ, tak strana na něj bude moci působit, aby se náhodou nenechal odlákat imperialisty k neuváženému kroku a s dopisováním už nebude mít problémy. Bráchovi se nechtělo obětovat dlouholeté přátelství v Americe a Anglii, a tak se od souseda vrátil s přihláškou a do strany vstoupil.

A jak se říká: Pod svícnem bývá největší tma a nebo odříkávaného největší krajíc? Soudruh soused měl syna, který odletěl na dovolenou, to se lítalo do Jugošky. Nevím jaké přesvědčovací metody používal doma, protože jeho synovi se v západním světě tak zalíbilo, že se rozhodl se domů nevrátit. Imigroval. Nevím, jestli z toho měl soudruh soused nějaké zle a nebo to šlo stylem: ruka ruku myje.