Moje léto u bazénu

Ctete správně u bazénu, ne v bazénu, protože plavat neumím. Nikdo mě nebyl schopen naučit plavat, ani  ve škole ne. V zimě nás, děti, místo tělocviku vozili do městského bazénu a nejdříve učili splývat s kusem polystyrenu.

Nevěřila jsem, že mě může udržet kousek lehkého polystyrenu. Nohama jsem se odstrčila ode dna, plavčíku koukejte: snaha. Myslela jsem si, že jsem ho oblbla, protože nohy jsem do výšky nezvedla. Vidíte? Nejde to a poskakovala jsem u kraje bazénu i s polystyrenem. Netrpělivý plavčík neměl na moji hru náladu a občas se mě snažil postrčit směrem hloubka. Udělala jsem takový cirkus, jako kdyby se mě snažill utopit a on raději postrkování nechal. Vesele jsem si poskakovala u kraje bazénu a splývat ani plavat jsem se nenaučila.

Všechny pokusy naučit mě plavat byly marné. Nevím pokom jsem zdědila takovou hrůzu z vody. Rodiče sice vodu nevyhledávali, ale plavat uměli. Maminka měla snahu nás s bráchou plavat naučit.  O prázdninách, když jsme byli na  chalupě, nás vzala k rybínku. V rybníku, ve kterém se cachtala celá vesnice a jeji blízké okolí,  bylo narváno, Okolo rybníku byl jenom kousek trávníku, na kterém se nechala rozložit deka, takže ani lehnout si nebylo kam. Nešlo si otevřít knížku a číst si. Byl tam křik, smích a cákání vody, ale  to přece k prázdninám patří.... 

                                                                                                                                              Nejdříve jsem uvěřila nadšeným dětem, které skákaly do vody a potápěly se.  Uvěřila jsem ji, že je to opravdová slast a opatřně jsem do rybníka vstoupila. Chodidla se mi ponořila do bahna a nic nepomohlo ujištˇování, že kousek dál je písek. Vstoupila jsem do vody a rychle z ní vystoupila. Zkušenost s bahnem mi stačila. Prolézalo mi mezi prsty a byl to tak otřesný zážitek, že do vody mezi kapry a jinou havětˇ už by mě nikdo nedostal. Naštěstí brácha se plavat naučil, plán byl sice splněn pouze na padesát procent, ale já jsem maminku ukecala, a tak jsem mohla uniknout s knížkou do koutku.                                                                                                      

Moje vzpomínky na prázdniny jsou vzpomínky na posečenou trávu, kterou jsme chodili obracet, aby se nezapařila, na malinovou šťávu s vodou z kohoutku na dvoře, na knížky, které jsem hltala, na kluka s kytarou, který mi chodíval několik let hrát moje zamilované písničky.

 Nemusím říkat, že jsem ve svém životě bazény a jiná vodní zařízení nevyhledávala. To jenom v posledních letech o prázdninách, na stará kolena, doprovázím vnučku a svého manžela do bazénu. Bazén je společný pro lidi, kteří žijí v našem subdivision. Chodíme hned po ránu, než se ostatní lidé probudí. Jsem pouze doprovod, a tak jsem si myslela, že jako doprovod se nemusím  oblékat do plavek. Zmýlila jsem se, manžel vyžaduje, že když on musí ve svých sedmdesáti a něco letech do plavek, tak já ve svém "mladém" věku musím mít na sobě také plavky. Mám plavky, sedím pod střechou, kde běží větrák a ostřím zrakem sleduji vnučku, která se ve vodě čachtá a dávám jí rady, aby se neutopila. Svého manžela naviguju, kde má právě být, aby byl vnučce po ruce, kdyby se topila a potřebovala ho. Po dvou hodinách jsme už všichni značně unaveni z mých navigací a jdeme domů. To si vždycky oddechnu, bazén jsme přežili.