řekla mi moje maminka po telefonu, když se včera vrátila z nemocnice. "Z ničeho nic začal vítr a hrozná vichřice až se stromy ohýbaly. Ale někdo je ochranˇoval a opatrně narovnával a najednou se něco snašelo z nebe..." zaváhala.
"Byla to lodˇ?" pomáhala jsem ji si vzpomenout.
"Ne lodˇ," řekla s určitosti. "To byl jako by: koráb.." řekla váhavě. "A z něho vystoupil muž, měl zlaté a stříbrné roucho a slyšela jsem hudbu, takovou příjemnou, tichou ale zárovenˇ jako by fanfáry, že někdo důležitý se objevil." vzpomínala moje maminka na jednu noc, na kterou nemůže zapomenout.
"Když ten "koráb" přistál, všude po zemi se objevily jako by zlaté penízky a mašličky. Všechno se to třpytilo. A ke mě přišla žena a podávala mi nádhernou kytici a říkala mi: "Přinesla jsem ti květiny z kosmu."
"Odmítla jsem jí," řekla mi maminka. "Poděkovala jsem a řekla jsem jí, nezlobte se, kytici nechci. A potom jsem ji řekla, že je tady ještě jedna paní, pro kterou je asi ta kytice.."
"A najednou se u mne objevill tatˇka," řekla maminka.
Můj otec zemřel minulý rok. Umíral asi tři měsíce ve stejné nemocnici, kde moje maminka skončila minulý týden s ošklivým zánětem průdušek a s vysokým tlakem na interně.
"Držel mě za ruka, měl takovou teplou a říkal mi: "Neboj se, já tě nedám." A já jsem mu říkala: "Tatˇko, ty jsi přišl?"
"Držel mě za ruku a spolu jsme se dívali, jak si do toho korábu odvádějí nějakou jinou paní. Ta paní s kytkou a nějaký muž celý v bílem ji doprovázeli, ale potom se ten muž vrátil a něco mi zašeptal do ucha. Nevím co to bylo..."
"Probudila jsem se.
V pokoji byla sestřička, a tak jsem se jí zeptala: "Co je za den?"
"Je uterý ráno, odpověděla mi sestřička.
Paní, která ležela s moji maminkou na pokoji řekla sestřičce:
"Paní, myslela moji maminku, tady měla v noci návštěvu. Manžel ji přišel navštívit..." řekla maminčina spolubydlící.
"Lekla jsem se a nic jsem neříkala. Bála jsem se, že mě zavřou do blázince." sdělila mi maminka svoje obavy. "Ale asi jsem musela v noci mluvit, když o tatˇkovi věděla."
Moje maminka držela všechno v tajnosti do té doby než přišla domů, a když jsem jí volala, tak její první slova zněla:
"Nebudeš mi věřit, co se mi stalo. Moje duše někde běhala a tatˇka ji zaháněl zpátky."
Děkuji ti, tatinku, že jsi nám ji nechtěl sobecky ukrást a že se ještě můžeme s maminkou těšit a vzpomínat na léta minulá.
