Měli jsme boxera

krásného zlatého tvrdohlavého psa. Na cvičák jsem to občas zkoušela, ale byla to hodinová cesta v dopravních prostředcích, včetně jednoho přestupu na autobus. Nedávala jsem to, synovi bylo deset let

a manžel, který slíbil, že s ním bude jezdit na cvičák autem, selhal.

Měli jsme boxera, který byl takový napůl vycvičený. Poslouchal jenom tehdy, když se mu zachtělo, a když ho nerozptylovaly jiné živé nástrahy. Chodila jsem ho venčit a nebylo poznat, kdo koho venčí. On vedl a já jsem se s ním snažila udržet tempo. To znamená, že jsem byla v poklusu celou cestu.

V tuto dobu jsme se odstěhovali z města na menší městečko. Naše situace se zlepšila tím, že lidé nás znali, a pokud se nám boxerek zatoulal, tak nám ho vraceli.

Jednou v deset hodin večer, když jsme se spolu šli vyvenčit, boxerek ignoroval moji touhu se vrátit domů a jít do postele. Byla tma a zima, ale on nasadil větší rychlost, vodítko se mi vyškublo z ruky a on zmizel. Zmizel neznámo kam, i když jsem ho ještě hodinu hledala, vracela jsem se domů sama.

Vrátila jsem se domů, ulehla do postele a v hlavě se i přehrávaly ty nejhroznější scénáře. Nebyla jsem schopna usnout. Představovala jsem si, jak do našeho boxerka narazí auto a on leží někde bezmocně v příkopu. Při každém autě, které jsem slyšela po silnici projíždět, jsem vyskakovala a poslouchala, jestli se náhodou nesnažilo podezřele brzdit. Naštěstí kolem nás mnoho aut neprojíždělo, přesto to bylo náročné...

Kolem druhé hodiny v noci jsem zaslechla podezřelý štěkot. Nebylo to daleko od nás, a protože jsem v tuto dobu znala psí řeč, poznala jsem, že psi v zahradách u domků si sdělují zprávu: nebezpečný vetřelec. Nějaká nebezpečná šelma se toulala kolem jejich teritoria.

Ihned mne napadlo, kdo je asi ten nebezpečný vetřelec. Přehodila jsem si přes pyžamo bundu a uháněla jsem z domova přes silnici k domkům odkud se ozýval hlasitý štěkot neznámých psů.

Viděla jsem ho: vetřelce. Nevěděla jsem, jestli ho mám radostí objímat a nebo ho zmlátit, tuláka jednoho. Táhl si vodítko za sebou a provokoval psy v zahradách, kteří měli vzteky pěnu u tlamy. Spatřila jsem ho, našeho zlatého krasavce a měla jsem strach, aby ode mne neutekl, až mě spatří. Naštěstí neuháněl pryč ode mne, asi už měl volnosti plné zuby. Chtěl domů. V půl třetí v noci se nechal dobrovolně odvést a poslouchal moje létaření. Na cestě mu nejspíše vyhládlo, protože první jeho cesta vedla k misce se žrádlem.