"Máš klíče?"

zavolal na mě manžel. Pozdě. Dveře od baráku jsem už zaklapla a udělala několik kroků k autu. Průšvih přece nemůžu nechat na sobě, a tak jsem mu zvedla mandle:

"O klíče se vždycky stará řidič," řekla jsem rozhodně a zeptala se provokativně: "Připadám ti jako řidič?" a postavila jsem se k autu na stranu spolujezdce.

"Nesl jsem odpadky," ohradil se manžel z druhé strany auta, ze strany řidiče. Bylo houbelec platné, kde kdo stojíme, protože klíče jsme neměli.

"Klíče jsi si mohl dát do kapsy," odpověděla jsem jízlivě.

"A ty jsi se mohla podívat na věšák, jestli tam nevisí," odpověděl mi stejným tonem.

Zaujali jsme vnučku, která obíhala auto jako torpédo, protože se těšila, že pojedeme do Petsmartu a ona si bude prohlížet papoušky, chameleony, křečky a hlavně kočičky.

"Pojedeme někam?" přestala s obíháním auta.

"Asi ne, nemáme klíče," pokrčila jsem bezradně rameny.

"Co budeme dělat?" zeptala se zvědavě.

"Posadíme se tady a budeme čekat až si pro tebe máma ve dvě přijede a budeme doufat, že má sebou klíče od našeho baráku," nastínila jsem jedno z řešení.

Manžel šel mezitím ke keříkům a truhlíkům a hledal, někde by měla být schovaná krabička a v ní náhradní klíč od domu. Jenže kde, náhradní klíč jsme potřebovali před rokem a manžel tvrdil, že se rozhodl ho zahrabat o něco dál od dveří.

"Babi, zavolej mámě," strkala mi vnučka kabelku. Poslechla jsem ji,  ale bylo to marné volání. Snacha byla nejspíš někde v lesích hlubokých a neměla signál.

"A co porch," vzpomněl si manžel. Když odcházel dveře z kuchyně byly nastevřeny do sun room a ze sun roomu další dveře nastevřeny na porch, je to probíhačka pro našeho kocourka. Manžel marně zadoufal, že jsem je zapomněla zavřít.

"Zavřeno," nahlásila jsem dobře odvedenou práci.  Rídím se rčením: náš dům, náš hrad a dohlížím na to, aby všechny dveře byly uzamčené a naše pevnost byla nedobytná.

Povzdechl si. Opravdu nikde ani škvírečka, kterou by se nechalo vlézt do baráku.

Naštěstí dveře od garáže se nechaly otevřít. Nedoufal, že s dveřma z garáže by se nechalo projít do chodby, ty byly uzamčené. Vytáhl dlouhou násadu s rýčem a řekl:

"Jdeme hledat náhradní klíč," a šel nám příkladem. Vnučka si vytáhla dřevěnou hůl.

"Budˇ opatrná, můžou tady bejt hadi," strachovala jsem se o moji malou holčičku. Syn před několika měsicí našel u nich na zahradě chřestýše. Naštěstí to bylo mládě a leklo se uplně stejně jako můj syn. 

Rýpali jsme do země, a tak nás našla naše nájemnice. Leonora přijela se psíkem z procházky od jezera. Na sobě měla ve třicetistupnˇových vedrech několik vrstev mikin a na hlavě zavázaný šátek. Po třetí chemoterapii jí začaly vypadávat vlasy, a tak si nechala hlavu oholit.

"Co hledáte:" zajímala se. "Poklad?" má stále smysl pro humor. Manžel neodpověděl, natolik byl zaujatý svým hleldáním.

"Klíče, zabouchli jsme si," odpověděla jsem.

"Ale klíče jsou blíž u domu," radila, protože to byla ona, která je minulý rok vykopávala. Byli jsme minulý rok v Cechách a potřebovali jsme, aby šla do baráku.

"Přemístil jsem je dál od domu," tvrdil manžel zarputile.

"Opravdu?" podivila se, ale vědoma si toho, že majitelům se neodporuje, navrhla: "Pomůže vám, když vás pustím svým vchodem."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nepomůže, dveře jsou zamčené." Jak už jsem výše uváděla, odvádím dobrou práci s opevněním našeho "hradu". Dveře, které oddělují naši chodbu a její schody jsou uzamčené.

Naštěstí Leonora manželovo skálopevné rozhodnutí, že klíče jsou na jiném místě, zviklala. Vrátil se prozkoumat okolí baráku. A co to nevidíme, krabička a v ní nahradní klič.

"Měl jsem v umyslu klíč schovat dál od domu, ale neudělal jsem to," pokusil se manžel o omluvu.

"Tak, už si můžu jít lehnout," řekla Leonora. "Jsem unavená, píchla jsem si injekci, než jsem šla na procházku." vysvětlila a zmizela ve svém vchodu. Musí si píchat injekce, prý na bílé krvinky.

Dostali jsme se do domu, vzali klíče od auta a s půlhodinovým zpožděním jsme vyrazili do Petsmartu. Vnučka si to tam náramně užívala a protože se tam asi okotila kočička, bylo tam několik malých šestitýdenních kotˇátek, mourečků. Bylo těžké vnučce říct, že opravdu ne, další kočičku nechceme. Kdo by ji hlídal, když odjedeme. Stačí nám Ginger, a ona má také zvířátek dostatek.

Natočila video pro maminku, že snad se maminka obměkčí a kotˇátko adoptuje: