Málem zlodějkou, aneb čtení za trest.

Manžel onemocněl a vnučka má už tři týdny prázdnin. Dva týdny jsme ji vozili na tenis, třetí týden na gymnastiku a tento týden měl být volný. Vnučka se těšila, že se budou chodit s manželem koupat a nebo pojedeme na výlet.

Jenže manžel onemocněl, do bazénu, já neplavkyně, s ní nemůžu a na výlet v tom horku...V ponděli jsem si myslela, že na mě leze chřipka, ale naštěstí nevlezla a včera jsem se cítila lépe. Plán byl, že po obědě se pojedeme s vnučkou proběhnout do obchodu. Koupim ji botky...

Po obědě, jsem vnučku musela "odtrhnout" od počítače, protože se mnou nikam jít nechtěla. Už od rána hrála hry a kecala se svoji spolužačkou a výborně se bavila, ale když babička zavelí, tak se neodmlouvá.

V Kohlsu jsme si nejdříve vyzkoušely spoustu parfémů, od Gucciho až přes JLo (tj. parfemy od Jennifer Lopez), když jsme dostatečně smrděly a já jsem si vybrala parfem od Calvin Klein a vnučka dvoje sluneční brýle, které se jí budou hodit příští týden na Floridu, vyrazily jsme směrem: oděvy. To bylo pro vnučku slabší místo, šaty, které měly na lemu plamenˇáky se jí nejdříve líbily, ale potom jí nezajímaly. Natož, když jsme se vydaly do oddělení pro ženy. Nuda, zívala, lítala mezi regálama.

"Chovej se jako slečna, holky ve tvém věku chodí na manikůru," napomenula jsem ji. Nevím, jak taková trdla v devíti a něco letech někdo už bere na manikůru a ony tam nezdemolují celý obchod. Vnučka v Kohlsu vypadala, že za chvíli bude skákat u stropu a pokud ji včas nechytím, tak bude až na střeše.

Mne zaujal ve výprodeji svetr. Byl tam jediný a jediná velikost. Hodil by se mi do letadla, v noci je tam vždycky zima, byl by mi? Natáhla jsem si ho na sebe. Je větší, ale myslím, že by to nevadilo. Mám ráda velké svetry.

"Babi, dej mi telefon, zavolám grandpa, aby pro mne přijel?"  napadlo vnučku. Otevřela jsem kabelku a podala jí telefon. Dívala jsem se, co by se mi ve výprodeji ještě líbilo. Kalhoty, nemám čas je zkoušet, zeptám se, kolik stojí, ale asi budou velký...

"Grandpa, I am bored." hlásila vnučka do telefonu. Ona někdy manželovi říká dědo a někdy ho nazývá jménem. "Přijedˇ pro mne," prosila manžela.

"Dej mi babičku," řekl manžel, slyšela jsem ho. "Volal ti Brian z lékárny. Máš mu zavolat, neřekl, co chce."

"Grandpa, please, please, please..." zmocnila se telefonu vnučka a já jsem ztratila chutˇ dál nakupovat.

"Jdeme ke kase a jedeme domů," rozhodla jsem a vnučka mi radostí skákala před košíkem, který jsem před sebou tlačila. 

Zaplatila jsem: dvoje brýle, šaty s plamenˇáky, parfém a ne, ty kalhoty jsem nezkoušela, asi mi budou velký...

"Ty jsou pro vás, to by byly velký."  souhlasila prodavačka a já jsem se vydala ke vchodovým dveřím. Vylezla jsem z obchodu před dveře a bacilo mě sluníčko. Horko k padnutí:

"Počkej, sundám si svetr," řekla jsem vnučce.

Páni, já mám na sobě svetr, ve kterém jsem v klimatizovaném obchodě chodila, a který jsem nezaplatila.

"Zpátky, musíme zpátky," vnučka mě pokorně následovala zpátky do obchodu.

"Omlouvám se, nudící a brblající vnučka. na svetr jsem uplně zapomněla," vysvětlovala jsem u kasy. To mi ještě chybělo, všude kamery a příště budu na seznamu zlodějů a budou mě tam hlídat. 

"Víš, že ty jsi víc annoying než tvůj brblající grandpa, když se mnou nakupuje," oznámila jsem vnučce v autě. Smála se, byla štˇastná, že vyřážíme k domovu. "Nemysli si, že přijedeme domů a budeš si telefonovat se Summer (spolužačka). Nejdříve si budeš půl hodinu číst knížku."

Dodržela to, četla a až potom se vykecávaly na telefonu až do sedmi hodin večer.

Ale mě stále ještě mrazí z toho zjištění, jak lehké by bylo ukradnout oblečení, aniž by člověk chtěl. Chvíle nepozornosti a mohla jsem být zlodějka.