Když se načančám, aneb jak nezabít šéfa

Na mladá kolena jsem se rozhodla najít si zaměstnání sekretářky.  Ráda jsem nosila sukýnky a vysoké podpatky. Ráda jsem se načančala, rozuměj: na svůj ošklivý obličej jsem si vždycky namalovala nějakou krásnou tvář.

Myslela jsem si, že mám všechny předpoklady stát se dobrou sekretářkou. Jo, zapomněla jsem uvést, že jsem také měla k tomuto oboru odpovídající školu a státnici ze psaní na psacím stroji.

Nastoupila jsem do velkého podniku, a tak v sekretariátu už tehdy měli krásný elektrický psací stroj. Do té bestie jsem se zamilovala, bylo to sice těžké monstrum, krásně tiše vrčel a nemuselo se do něho bušit jako o život. Jenom z lehka jsem se dotýkala klávesnice.

Sekretářka bylo povolání, které se mi tenkrát moc líbilo, vařila jsem kafíčka, telefonovala a zařizovala jednání a setkání. Pro někoho, jako jsem já, kdo miluje kecání s lidma, to byla práce jako stvořená. Každý si mě v podniku předcházel, nikdo si to nechtěl rozházet se sekretářkou velkého šéfa...?

Velký šéf byl chlap, kterému už bylo něco přes padesát let, měl velkou olysalou hlavu, velké ruce, břicho a krátké nohy. Zádný krasavec, připomínal mi velkého nemotorného medvěda. A musím říct, že asi tak dva roky, opravdu hrál rozpačitého a neškodného medvídka. A potom se situace změnila. Kde byl spouštěč, to nevím.

Při psaní zápisů si dával židli za moji židličkou a dýchal mi za krk a na vlasy. Nesnášela jsem to...

"Nemusíte sedět těsně za mnou, uslyším vás," snažila jsem se dát mu šanci k ustupu. Nechtěl mi rozumět. 

"Zavolám vaši manželce," vyhrožovala jsem mu. 

Nebral mě vážně, smál se a ještě více provokoval. Nedával si už svoji židli za moji, ale těsně vedle moji židličky.Byl vedle mne tak blízko, že se svoji nohou dotýkal moji nohy. Posunula jsem svoji židli doprava. Tím jsem měla od něj alesponˇ malý odstup.                           

Až jednou, přestože jsem židli posunovala doprava, on se svoji židlí mě pronásledoval. Bavil se, a já už jsem neměla kam utéct. on seděl před elektrickým psacím strojem a já mimo.

"Tak si ten zápis napište sám, když  u toho stroje sedíte," vyskočila jsem ze židle, práskla jsem dveřma od kanceláře a běžela jsem na osobní oddělení.

Cekala jsem pomoc od člověka, který byl ve věku jako můj šéf. Byl trpělivý, situaci se mnou rozebíral.

"Pokud bude pokračovat, tak zavolám jeho manželce," řekla jsem na osobním.

"Nedělejte to, přece mu nechcete zničit osobní život," vymlouval mi můj umysl personální šéf.

"Nechci nikoho ničit..." pronesla jsem tiše.  "Chtěla bych jenom přijít do práce a nemyslet na to, kam před jeho chlípnýma rukama budu muset uskakovat."

"Můžu mu zkusit domluvit, aby od vás dal ruce pryč," a než jsem se stačila zaradovat, dodal rychle,  : "Nemyslím si, že to pomůže, zamiloval se," řekl mi uplně vážně.

"Kde jste k takové pitomosti přišel?" podivila jsem se.  Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem osoba pomilováníhodná. Moje trošinku prořízlá pusa odradila spoustu lidí, které jsem zajímala. "Co mám na výběr?" zeptala jsem se kádrováka s povzdechem.

"Pokud se svým příběhem půjdete na KSC, tak to bude slovo proti slovu a vy nemáte šanci. On má za sebou celou Komunistickou stranu, znají ho spoustu let, vzorný  pracovník  a vzorný manžel. Nikdy neměl žádné problémy."

"Tedˇ má problémy," odpověděla jsem.

"To víme my dva, protože já vám věřím. Vím, že se změnil, ale oni všichni to popřou.  Jestli chcete od něj pryč, tak jděte do učtárny. Zvýšim vám plat a budete mít od něho pokoj." poradil mi věcně.

"Do učtárny?" opakovala jsem zklamaně. "Kdybych tam chtěla, tak už jsem tam byla, ne? Jiná možnost?"

Zakroutil hlavou a vyžádal si ode mne slib, že prozatím nic neudělám.

"A já s ním promluvím," slíbil personální šéf a já jsem vypadla z kanceláře, jako namydlená.

=============================

Promluvil s ním! Věděla jsem to ihned, jak tenkrát velký šéf vstoupil do sekretariátu. Přibližoval se ke mě a já jsem ustupovala až jsem narazila na zedˇ. Svým břichem mě ke zdi příspendlil a vychutnával si ten pocit převahy.

"Zavolám vaši manželce," pípla jsem směšně. Byla jsem v pasti. Neměla jsem kam uniknout.

"Jestli něco udělás, tak tě zničím," procedil mezi zuby můj šéf medvěd. Poodstoupil a prstama mi lehce přejel po straně mého těla. Vzal to od shora ve výši prsou a zastavil se na bocích. Tykal mi, věděla jsem, že je zle, žádnou paní medvědovou jsem se ani neodvážila volat.

Prohrála jsem, ale nikdy jsem nechtěla zvítězit. Chtěla jsem klid, a tak jsem přehodnotila situaci. Za více peněz do učtárny mezi samé ženské. Bylo mi to líto, ráda jsem nosila sukýnky, podpatky a ráno se načančala a sedět osm hodin na zadku až tak velká zábava nebyla.