Pamatuji si, jak jsme povinně slavívávali MDŽ a my mladí jsme z tohoto svátku nikdy nadšeni nebyli. Nahnali nás do zasedačky, kde jsme museli vyslechnout proslov od ředitele nebo náměstka, jak nám, ženám, děkuje za práci, kterou
v podniku vykonáváme. A potom jsme konečně, my ženy, dostaly kytičku a všichni včetně mužů, kteří nás měli za ukol bavit, jsme měli malé občerstvení, k tomu zákusek a skleničku vína. A potom už byla volná zábava. Hudba, taneček a hodně alkoholu a kdo ještě s nikým netáhnul a neměl milence nebo milenku, tak nyní měl příležitost si nějaký protějšek najít.
S kamarádkou jsme vždycky utíkaly ze zasedačky, hned jak jsme dojedly zákusek a někdy i dopily povinnou skleničku vína.
Oslava MDŽ bylo za trest. Můj otec na žádné podnikové oslavy nechodil, cizí ženy nebavil, jeho ironický a trefný humor by nikoho stejně nepotěšil.
Moje maminka byla pravým opakem mého otce. Nikdy ji nevadila hudba ani hlasitá a dokázala se bavit, zpívat a tancovat. Ale ani ona oslavu MDŽ nemusela. Nikde se nezdržovala, protože ty papaláše vidět a slyšet nemusela, jak říkala.
Letos, ale byla jiná. V "důchodˇáku", kam se asi před třemi týdny přestěhovala, popravdě brácha ji tam nedávno přestěhoval. Maminku má nyní kousek od svého bydliště, a tak ji se švagrovou chodí skoro denně navštěvovat. A v "důchodˇáku" se včera MDŽ slavilo a maminka z toho byla nadšena. Vzpomínky na dobu, kdy byla mladá, kdy se mohla rozhodovat, co uvaří, co nakoupí, kdy mohla běhat a rozhodovat se, kam poběží...
"Sestřička pro mne přišla a odvedla mne do jídelny. Tam jsme dostaly dva karafiáty, kafe a mřížkový koláč a hlavně nám tam hráli starý šlágry. Byla to nádhera," pochvalovala si maminka. "Však víš, ty šlágry, který jsme dříve poslouchávali..."
