"Kaliči, Kaliči, do roka a do dne,"

pohrozil můj děda František obtloustlému starostovi, který během války "řádil" na vsi. No, neřekl to přímo takto, ale děda mu často opakoval rčení o tom stromu, který neroste do nebe,

a připomínal mu, že ani on Kalič není nesmrtelný a jednou na něho dojde.

Děda František se ho nebál a Kalič se zase nebál dědy a klidně dál pokračoval ve svém udávání. Já vím, že každá vesnice měla za války "svého" Kaliče, který kalil vodu, kde se dalo a pokud ještě byl starostou této vesnice, tak měl bod navíc. 

Vesnice to byla veliká a stejně jako Praha byla rozdělena do čtvrtí. Na Víře, Na Beroun, K Horám,.. Děda František a jeho rodina bydleli Na Dražkách, Na Hůrce bydlel Kalič a moji babičky vdaná sestra, ti byli dokonce sousedé. Kalič k nim naštěstí na dvůr neviděl, protože měli vysoká vrata, ale přesto měl připravený dalekohled, kdyby mu špatně sloužil zrak a snažil se pomocí Gestapa napravit každou maličkost, která neodpovídala pravidlům, která byla jasně stanovena. Jako že každý, kdo měl pozemky a zvířectvo, musel krmit německou armádu. Můj děda František s tímto režimem nesouhlasil a myslel si, že on nejdříve musí nakrmit svoji rodinu, včetně příbuzenstva.

"Nejvíc jsem se bála gestapa," řekla mi nedávno moje maminka.

"Jakého gestapa, kde jsi tam viděla gestapo?" podivila jsem se, protože se o gestapu nikdy v naši rodině nemluvilo. Ona se vlastně válka nikdy u nás neprobírala, byla to minulost. Maminky rodina žila budoucnosti. Nikdy se také nepomlouvali lidé, které jsme znali, proto jsem neslyšela nic špatného o těch, kteří žili ve vesnici, kde se moje maminka narodila. Moje babička, dědy Františka manželka, nikdy nemluvívala o tom, kdo co udělal špatně, kdo zradil, kdo nám kradl dříví z kůlny, ona je se smutkem pozorovala z okna, protože každý si to musí vyřídit se svým svědomím. Proto se u nás o gestapu, které starosta Kalič zval na lidi do vesnice, nikdy nemluvilo.

"Byla jsem malá holka, mysleli si, že tomu nerozumím, ale vnímala jsem tu hrůzu, kterou kolem sebe šířili lidé, kteří přišli v uniformě, v holínkách a s pistolí za pasem."

"A co hledali, proč k vám přišli?"

"Kalič je poslal, myslel si, že si schováváme obilí a prasata, neudával  jenom nás, ale gestapo zval i na jiné lidi ve vesnici."

"Našli něco? Vždytˇ vás mohli postřílet....?" Nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že nějaký otrapa Kalič pozve do vesnice smrt, místo, aby se tvářil, že je všechno v pohodě a chtěl v klidu přežít válku.

"Mohli nás postřílet, ale nic nenašli, ještě že jsme měli za chalupou ty lesy," zavzpomínala maminka.

Děda František a babičky brácha vykopaly v lese jámu, do které dali bednu a tam schovávali obilí pro rodinu. Babičky sestra Anna, která měla Kaliče za souseda, ti zase vlastnili prasnici, která rodila spoustu prasátek. Děda František jich pár odebral a u nich na Dražkách, dál od Kaliče, hned vedle velkého chlíva, vedle kterého stál navršený hnůj a dneska by se tomu říkalo: suché WC, dříve to byla: kadibudka, tak tam vybudoval malý chlívek. Byl zakrytý hnojem a cesta do kadibudky byla zablácená a položena dvě prkna, aby se tam dalo projít. 

Velice nápomocný byl také policejní důstojník, který dával znamení dědovi Františkovi, pokud Kalič opět povolával gestapo do určitých rodin, nebo bylo už gestapo dokonce na cestě.

"Někdy jsme prasata vyhnali do lesa a po prohlídce jsme  je tam šli hledat, nedokážeš si ani představit co to bylo za strach..." svěřovala se mi maminka do telefonu.

Stále více a více se přibližoval konec války. Hranice západočeského kraje překročila americká armáda... Napětí, nadšení sílilo...

"Víš, Kaliči, konec války se blíží a já si  myslím, že bys měl odejít z vesnice. Neudělal jsi tady nikomu nic dobrého," promluvil s ním opět můj děda František. "Já se ti mstít nebudu, já vím, že každý se snažil přežít válku jak uměl nejlépe a zaplatˇ pánbůh, přežili jsme. Ale vím o lidech, kteří se tím, že jsi udával, neprokousali..."

Kalič se opravdu rozhodl vzdát se svého starostování a narychlo, aniž si k tomu vzal rodinu, sám se vytratil neznámo kam.

Vesnice si musela zvolit nového starostu, přemýšleli, kdo by měl převzít tak odpovědnou funkci?

"Františku, nevíme o nikom, kdo by si více zasloužil být starostou, než ty. Nikdy jsi se nebál a jsi férovej chlap," napadlo vesničany, a tak se stal můj děda František starostou.

Kalič se vrátil až rok po válce a byl bez nohy. Nikoho nezajímalo co se mu přihodilo. Byl troska,  pro vesničany byl nula, kterému už není potřeba se mstít. Zanedlouho potom zemřel...

------------------------

Upozornění, že jméno Kalič jsem si vymyslela, protože jsem nechtěla použít pravé jméno člověka, který dostával vesnici svým udáváním do smrtelného nebezpečí.