"Jestli je láska ohenˇ, tak já pro tebe uhořím."

"Jana je těhotná," pospíšil si Luboš s novinkou ještě dříve, než jsme se stačili usadit ve vinárně ke stolu. Ztěžka jsem usedla na dřevěnou židli a měla jsem pocit, že mi vyrazil dech. Srdce se mi sevřelo,

do žil se mi pomalu vléval jed. Ztěžka jsem vydechla:

"Možná se mýlíš."

Led a jed mi bránil se pohnout, ale můj mozek usilovně pracoval.

Pro Janu těhotenství znamená výhru. Co tato novinka znamená pro mne: Dva roky jsem čekala, jak se mezi námi rozhodne. Jana nebo já, já nebo Jana. Nyní to vypadá, že je rozhodnuto. Ačkoliv všechno ještě nedávno nasvědčovalo tomu, že bych na stupni vítěze mohla stát já, o hodně mladší Jana hodila do našeho ringu větší eso: dítě.

                                                                                                                                                     Nikdo nesmí vidět bolest, která ve mně byla, ani Luboš ne. Už pár let jsem si dávala velký pozor, abych okolí neukazovala svoje pocity. Jsou to dva roky, kdy jsem se do jejich desetiletého vztahu vřítila já. Nevěděla jsem, že spolu chodí a nechodí. Každý žil jinde, rozcházeli se a scházeli a já jsem HO poznala, když byli rozejití. Mohlo mě napadnout, že skoro padesátiletý chlap bude mít schovanou nějakou přítelkyni. Neřekl mi o ni, i když mi mohlo  být nápadné, jak se snaží náš vztah držet pod pokličkou. Když jsem se o Janě dozvěděla, bylo pozdě, ohenˇ byl zažehnut. Snažila jsem se mlčet, neubližovat jí ani jemu. Snažila jsem se nikomu neubližovat, ale někdy se tak prostě nedá žit.

"Vezmu si ji," zaslechla jsem Luboše, který stále mluvil, ale já jsem mu nevěnovala pozornost. Až jeho poslední věta mě málem nadzvedla na židli

"Ty si ji chceš vzít, i když je s Mírou těhotná?" zeptala jsem se nevěřicně a někde v dálce na mě zablikalo světýlko: naděje.

"Není těhotná s Mírou, ale se mnou," podíval se Luboš na mě vyčítavě, že jsem mu před tím nevěnovala pozornost, protože z jeho hovoru, jsem k tomuto poznání, měla dojít sama.

Do žil se mi vracela opět krev, když vedle mne štˇastně vykřikoval:

"Je to moje dítě. Moje dítě."  radoval se rozvedený Luboš, který už měl z předchozího manželství dvě  starší děti.

Stále jsem nemohla této radostné události uvěřit.

"Vůbec jsem nevěděla, že ty a Jana jste se dali dohromady."

"Jana ke mně přišla, byla zničena z toho, jak se k ní Míra chová. Myslela si, že ty a já spolu chodíme...:" zadíval se Luboš na mě, když zmlkl.

"Já vím, někteří lidé si to stále myslí," přikývla jsem, přestože s Lubošem jsme byli  několik let pouze kamarádi. Náš vztah se začal přetřásat, když jsem Lubošovi stála modelem pro obraz, který maloval a byla jsem spoře oděna. Nemyslela jsem tím nic zlého, měla jsem pocit, že se nemám za co stydět, ale vlna proti mě se zvednula a Luboš byl pasován na mého přítele.

Obraz, který zapříčinil mnoho nepříjemností. Míra ho nikdy nevydýchal a udělal mi hroznou scénu, která byla na urovni žárlivého manžela. Jana zase nikdy nevydýchala, když ze žárlivé scény poznala, že Míra není jenom mým kamarádem a mezi námi je uplně jiný vztah. Sebrala se a utekla, nikdy jsem nevěděla, že k Lubošovi, se kterým se zapletla. Copak tomu asi nyní říká majetnický Míra, když tolik žárlil na model na obraze.

-------------------------------------------------------------

"Jana je těhotná," sdělil mi Míra ve stejný den, pouze už byl večer. Byl věcný a klidný, překvapilo mě, že zprávu o těhotenství, tak klidně přijal. Neřekla jsem mu, že jsem mluvila s Lubošem a o těhotenství vím.

"Musíme se rozejít, budu si Janu brát," sdělil mi náhle a mně se zatmělo před očima. On, nepřítel snˇatků, udělal velké rozhodnutí.

"Opravdu se chceš starat o cizí dítě?" jed ze mne stříkal na všechny strany. Jízlivost a krutost, kterou jsem se zeptala, vyrazila pro změnu dech jemu.

"Počkej. To dítě je moje," sdělil mi on velkou novinku.

Zchladla jsem  opět na bod mrazu. Nevěděla jsem: on mu nikdo neřekl, že Jana je těhotná s Lubošem? Nebo s kým vlastně byla těhotná? A záleželo na tom, protože všude kolem nás se válely střepy bývalých lásek. Nechtěla jsem o tom s ním mluvit, ale byl neuprosný. Slíbil, že bude rozumný.

"Nevím, co je pravda. Opravdu ne. A už mě do toho netahej," zvedla jsem se ze židle. Nelíbilo se mi, že jsem byla první, která mu řekla tak strašná slova.

Odjel se s Janou, která zrovna byla u rodičů, rozejít. Jeho ješitná povaha neunesla, že nezná pravdu. Ani láska mu nepomohla, aby ji odpustil.

Po  nějakém čase jsme se také rozešli. Neměli jsme si už co říct, všechna pozlátka spadla. On nebyl tím, kým jsem si přála, aby byl. Ani já jsem nebyla ta, se kterou by si přál žit. Snažila jsem se zapomenout, ale na spáchané zlo se zapomíná špatně.  A tak si občas si s hrůzou vzpomenu: Jestli je láska ohenˇ, tak já pro tebe uhořím.